Prohlížela jsem si balíčky cereálií a kontrolovala datum spotřeby, abych náhodou nesnědla něco prošlého. Byl jsem do toho tak zabraný, že jsem si nevšiml, že jsem rukou zasáhl kolemjdoucí ženu. Otočil jsem se k ní, abych se jí omluvil, ale ztuhl jsem v naprostém šoku, když jsem narazil na svůj zrcadlový obraz. Stáli jsme tam snad pět minut a nebyli schopni jediného slova. Ona se vzpamatovala jako první. -“Jak se jmenuješ?” “Maria,” odpověděla jsem.
– “A já jsem Daria. Zdá se mi, že
taková náhoda nemůže existovat, ale ani jsem nevěděla, že mám sestru dvojče…” Žena zamumlala. Jak bych mohla mít sestru dvojče? Můj mozek byl připraven explodovat nad absurditou celé situace. Vyšli jsme z obchodu a šli si popovídat do nejbližší kavárny. Tam mi Daria vyprávěla, že první část života strávila v sirotčinci, ale pak ji adoptovala dobrá rodina. Třesoucími se prsty jsem vytočila telefonní číslo její matky.
– “Mami, slyšela jsi mě? Pauza. – “Ne, co je to za nesmysl?” -Mám sestru dvojče? Druhá pauza byla delší. – “Jak to víš?” Máma zněla vyděšeně. Když mi bylo třiatřicet, zjistila jsem, že moje matka porodila dvojčata. Ale rozhodla se, že sama dvě vychovávat nedokáže, a tak jedno nechala v porodnici. Otec ji opustil během těhotenství. Se sestrou jsme teď v úzkém kontaktu. Ale s matkou se nebavím. Nedokážu její jednání pochopit a přijmout. Nedokážu pochopit, jak někdo může opustit vlastní dítě. Jsem teď matka a nedokážu si to představit.
