Tento příběh se odehrál ve zlých devadesátých letech. Teď už se ho nebojím vyprávět. Byla jsem v devátém měsíci těhotenství, když jsem začala mít kontrakce a manžel mě odvezl do nemocnice. Těhotenství bylo náročné, v prvních měsících jsem trpěla toxémií a pak jsem měla problémy s kůží a kardiovaskulárním systémem. Porod byl také obtížný. Na konci jsem dokonce omdlela.
A pak mi lékař řekl, že se dítě nedá zachránit. Byla jsem bez sebe žalem, o mateřství jsem opravdu snila. Zanedlouho mě přišel navštívit primář oddělení. Chodily jsme spolu do školy. Když mě utěšovala, najednou mi navrhla: “Lído, nechtěla bys adoptovat holčičku? Na mém oddělení je mladá maminka, která se vzdala svého dítěte.
Pokud si ji nevezmete, skončí v sirotčinci. Můžeme vše zařídit, jako byste dítě porodila. Byla to velmi nečekaná nabídka, ale považovala jsem ji za dar shůry. Ráda jsem souhlasila. Tak se nám narodila dcera Julie. Můj muž ani netuší, že není naše vlastní. Ale má ji moc rád a rozmazluje ji. Vlastně jsem moc ráda, že se všechno stalo právě takhle. Bez své nejstarší dcery si svůj život nedokážu představit. Později se nám s manželem narodil syn. Syna i dceru miluji stejně.
