Klára pomalu rozbalila první dopis. Papír zežloutl, páchl zatuchlostí a něčím znepokojivě známým, jako by v sobě před lety uchovával slzy. Slova třesoucí se, ale plná vášně ji zasáhla jako hrom:
“Drahá Elizabeth,
už nemůžu žít ve lži. Říkáš mi, že je můj kluk, ale v hloubi duše vím, že to není pravda. Pokud to Tomáš někdy zjistí, všechno se zhroutí. Nevím, jak dlouho ještě vydržím tvé mlčení…”
Klářino srdce začalo zuřivě bít. “Chlapec”? Thomasi? Chlad probodl její tělo. Třesoucíma se rukama sáhla po dalším dopise, pak po dalším. Pasáže se začaly skládat do jednoho: příběh zakázané lásky, skrytý román Elizabeth s mužem z města, roky před Thomasovým narozením.
Zdálo se, že stěny sklepa se zužují,jako by se k ní blížily. Už věděla, co krabice skrývá: důkaz, že “dokonalý” život jejího manžela byl postaven na gigantických lžích. Tomáš nebyl synem svého otce, kterého tak obdivoval. Byl plodem zrady.
Najednou se nahoře ozvaly těžké kroky. Klára si krabici přitiskla k hrudi, jako by ji to mělo chránit. Dveře sklepa zaskřípaly a nahoře se ozval hlas, který byl slazený a Ledový zároveň:
– Našla jsi je, že jo?
Klára zvedla oči ke štěrbině ve dveřích.
– Proč? – zašeptala. – Proč jsi to tajila?
Krátký studený smích prolomil ticho.
– Protože nikdo neměl právo to vědět. Ani můj manžel, ani Thomas. A rozhodně ne ty. Všichni věří v naši ideální rodinu. Měla jsi být jen přívěsek a teď jsi hrozba.
Klářin strach se postupně měnil v hněv. Vzpomínala na všechna Ponížení, žíravé poznámky, pohledy plné jedu. Nyní pochopila: zdrojem všeho byl strach. Alžběta se bála, že pravda vyjde ven.
Dopisy se rozléhaly po zemi jako krvavé svědectví. Klára se ohnula, sbalila pár a zařvala:
– Řeknu To Tomášovi! Zjistí, kdo doopravdy jsi!
Dveře s rachotem zabouchly a klíč se otočil v zámku. Alžbětiny kroky se začaly ozývat na schodech, blíž a blíž. Klára věděla, že nemá čas. Rychle strčila krabici zpět do úkrytu a zamaskovala ji deskou. V ruce jí zůstalo několik dopisů.
Světlo baterky spadlo na tvář Alžběty, která se vynořila ze tmy. Její oči hořely šílenstvím.
– Dej mi je! – křičela a natahovala ruku.
Klára se přitiskla ke zdi a pevněji mačkala papíry.
— Ne. Přestaň lhát.
V tu chvíli se nahoře ozval zvuk motoru a pak praskání vchodových dveří. Thomasův hlas se nesl chodbou.:
– Mami? Clara? Co se tu děje?
Elizabeth umrzla. Strach na její tváři byl výmluvnější než tisíc slov. Klára využila okamžiku, minula ho a běžela po schodech dolů. Když dorazila do haly, Thomas se na ni překvapeně podíval.
Třesoucí se rukou mu podala dopisy.
– Čti, Thomasi. Pravda ležela mnoho let tady u vás doma.
Ticho, které nastalo, když četl první věty, bylo dlouhé a dusné. Nakonec se podíval na matku, pak na Kláru.
– Je to pravda? zeptal se tiše.
Elizabeth je zmatená. Po tvářích jí tekly slzy.
– Nechtěla jsem … nechtěla jsem zničit rodinu… – zašeptala. – Udělala jsem to pro tebe. Abys měl jméno.
Dopisy vypadly z rukou Tomáše. Celý jeho svět se v jednu chvíli zhroutil.
Klára mu položila ruku na rameno.
– Musíte si vybrat: žít v jejích lžích nebo přijmout pravdu a jít dál.
Ten večer sklep přestal být místem sklenic a tmy. Stala se hrobem rodinného tajemství a zároveň začátkem osvobození.
Klára věděla, že její život nikdy nebude stejný. Ale poprvé necítila strach. Držela pravdu ve svých rukou-a díky tomu byla silnější než všechny Elizabeth lži.
