Když mi bylo dvacet, poprvé jsem se rozvedla. Zůstala jsem s dítětem v náručí. Rodiče mi pomohli a já si uvědomila, že musím jít dál kvůli dítěti. Odjela jsem do města, pronajala si byt od jedné osamělé staré paní a ta se pak stala mou rodinou. Starala se o mé dítě, zatímco jsem pracovala, a podporovala mě ve všech oblastech života. Postupem času jsem se dokázala postavit na vlastní nohy: založila jsem si vlastní firmu, koupila byt, poslala syna do zahraničí, koupila byt a auto. Nyní je mi 40 let a s Vadimem chodím už dva roky.
Když mě požádal o ruku, přijala jsem ho. Jednou jsem přijela do vesnice, abych pozvala příbuzné na svatbu. Ale když se moje matka a sestra dozvěděly, že se vdávám ve svém věku, řekly, že je to ostuda a že na svatbu nepřijdou. Už dávno jsem se stal nepřítelem své sestry. Když její dcera dospěla, požádala mě, abych jí dala jeden ze svých bytů, ale já jsem odmítla.
A když mi matka řekla, že Vadim je se mnou jen kvůli penězům a bytu, okamžitě jsem jí odpověděla, že Vadim má obrovský venkovský dům a já se k němu nastěhuji. Když jsem viděla takový přístup ke svému štěstí, okamžitě jsem si uvědomila, že takovou rodinu nepotřebuji. Abych byla upřímná, přišla jsem jí říct nejen o svatbě, ale také o tom, že jsem se rozhodla přenechat byt neteři, protože se hodlám přestěhovat k Vadimovi. Ale po návratu a svatbě jsem byt prostě zamkla a nastěhovala se k manželovi. Jsem si jistá, že jsem udělala dobře.
