Někdy mi život připadá jako vlak, který jede podle svého jízdního řádu a je zcela lhostejný k těm, kdo vystupují, i k těm, kdo nastupují. Jeho pohyb je tak nerušený, že cestující už dávno přijali řád věcí. A i kdyby ne, stejně s tím nemohou nic dělat. Nikdy nevíte, kdy na vás přijde řada a vydáte se do neznáma. Chci tento příběh vyprávět, protože brzy se na něj zapomene, život půjde dál jako obvykle a jen moji blízcí budou neustále vzpomínat a truchlit.
V naší skupině pro přípravu na zkoušky z chemie byla jedna dívka. Nebyly jsme si blízké, ale Saša byla velmi usměvavá a pozitivní a byla radost si s ní povídat. Byla jsem ve druhém ročníku studia, když naším městem otřásla strašná zpráva. Srážka nákladního auta s autobusem si vyžádala mnoho lidských životů. Většina obětí byli studenti a Saša byla jednou z nich. Bylo těžké uvěřit, že jí bylo teprve dvacet let.
Byla jediným dítětem svých rodičů, takže to byla nenapravitelná ztráta. Po smrti se také vynořil příběh, který byl předtím pečlivě utajován. Ukázalo se, že Saša měla dceru, kterou porodila v šestnácti letech a která byla vychovávána v sirotčinci. Její rodiče trvali na tom, aby dítě porodila tajně a vzdala se ho, aby výchova dítěte nenarušovala její studium. Po nehodě Vasilisa Igorevna svého jednání litovala a vnučku si vzala zpět do rodiny.