Klára opět váhavými kroky vstoupila do císařského apartmá. Pevně držel ruce na prachovém hadříku, jako by mu to dodávalo odvahu. Jeho srdce šíleně bilo-nevěděl, jestli tam Adrian Montclair bude nebo ne. Když otevřel dveře, vzduch byl tichý, beze stopy přítomnosti. Vydechla si úlevou a pustila se do práce a slíbila si, že tentokrát bude opatrná, rychlá a profesionální.
Ale když otíral lampu, cítil něčí pohled. Zvedla oči a uviděla ho, opřel se o dveře a díval se na ni s tím těžko čitelným výrazem. Clara málem upustila lampu z rukou.
– Pane Montclaire, prosím … – začala, ale zvedl ruku a zastavil ji.
– Klid, mademoiselle. Nikomu jsem nevolal, aby tě vyhodil, že ne?
Clara překvapeně zamrkala.
– Nerozumím tomu… proč?
Matně se usmál. – Protože jsem zvědavý. O tobě. Kdo jsi? Co děláte tady, za těmito luxusními chodbami, skrytými v této obyčejné uniformě?
Jeho slova se mu zdála téměř nebezpečná. Clara toho moc nechtěla říct. Pokrčil rameny:
– Jen pracuju. To je vše.
Adrian se pomalu přiblížila a cítila, jak ho obklopuje diskrétní vůně sandálu a pepře.
– Mnoho práce, ale ne všichni usnou v posteli miliardáře, — řekl ironicky, ale bez zloby. – To nevypadá lehce.
Clara zčervenala a sklopila pohled.
– Prosím, nedělej si ze mě legraci… Nechtěl jsem, aby se to stalo.
Adrian to chvíli studoval, pak klidně pronesl:
– Věřím ti. A proto ti chci dát šanci. Pojď sem zítra večer, ale ne jako hospodyně. Jako host.
Clara cítila, jak jí byl odebrán dech.
– Pozvaná? Já?
– Přesně. Slibuju, že to není past. Jen s tebou chci mluvit.
Celý další den se Clara trápila. Její kolegové se chichotali po šatně a nic nevěděli. Ale cítila, že kráčí tenkou nití mezi realitou a absurdním snem. Při západu slunce nesměle zaklepal na dveře apartmá.
Adrian už na ni čekal se dvěma sklenkami červeného vína na stole. Nebylo nic extravagantního: jen on, jeho dokonalý oblek a vřelý pohled, který ji odzbrojil.
Mluvili celé hodiny. O jejím dětství v malé vesnici v Sedmihradsku, o snech, které pohřbila, aby mohla posílat peníze domů, o osamělosti, která ji vždy následovala. Adrian se mu přiznal, jak únavná byla hra o podnikání, luxusní jídla, falešní lidé.
– Jsi první člověk, se kterým mám pocit, že mohu být upřímný, — řekl jí nakonec a podíval se přímo na ni.
Clara se cítila ohromená.
– Nemám co nabídnout… Jsem jen služka.
– Ano, ano, – odpověděl jednoduše. – Máte autenticitu. A to má větší cenu než všechno zlato kolem nás.
Ta noc byla začátkem řady tajných setkání. Clara občas přišla po práci a Adrian na ni čekal s příběhy, hudbou nebo jednoduše sdíleným tichem. Postupně se stěny mezi nimi roztavily.
Ale zvěsti na sebe nenechají dlouho čekat. Někdo ze štábu si všiml Clarových návštěv a začal klábosit. Manažer hotelu ji zavolal do kanceláře a díval se na ni s podezřením.
– Slečno, doufám, že chápete, že je v sázce pověst hotelu. Nechceme skandály.
Clara cítila, jak jí zpod nohou teče země.
Když to Adrian zjistil, osobně šel do kanceláře.
— Pokud s ní má někdo problém, má to se mnou, — řekl pevně. – A věř mi, to nechceš.
Ředitel neřekl ani slovo.
O několik měsíců později už Clara nebyla pouhou komornou. Rezignovala a absolvovala kurzy hotelového managementu, diskrétně podporované Adrianem. Ale co je důležitější, naučila se zvedat hlavu, věřit si.
Jednoho letního večera, ve stejném císařském bytě, kde to všechno začalo, se na ni Adrian podíval a řekl:
– Však víš … může to znít šíleně, ale najít tě spát v mé posteli byla nejlepší nehoda mého života.
Clara se usmála a její oči zářily.
– Tak doufejme, že se už nikdy nezlobíš na toho, kdo usne vedle tebe…
Zasmál se a jemně ji přitáhl k sobě. A za světly Vídně, v tichu císařského apartmá, jejich příběh skutečně začal.
