S manželem jsme se vzali před dvěma lety. V té době jsme neměli peníze na svatbu, a tak jsme se rozhodli omezit se na malou oslavu pouze pro naši rodinu. Ještě před svatbou jsme spolu bydleli v pronajatém bytě, chtěli jsme si vzít hypotéku, ale oba jsme měli mizerné platy, které nestačily na měsíční splátky, a s tím pronajatým jsme sotva vystačili. A pak, na svatbě, se nás rodiče rozhodli překvapit a darovali nám svůj dvoupokojový byt. Naše štěstí neznalo mezí, protože teď jsme si mohli v klidu užívat života.
O rok později se nám narodil syn. Můj muž sice dobře chápe, že žije v cizím bytě, a snažíme se chovat skromně, ale tchyně se do našich rodinných záležitostí vměšuje při každé příležitosti. Nejdřív nabízela, že prodá dům mých rodičů, přidá nějaké peníze a koupí větší byt, že prý budou mít brzy děti a nebude dost místa. Manžel jí zdvořile vysvětlil, že jí do toho nic není. Tchyně se urazila, ale nezastala se nás. Po narození dítěte se u nás skoro rok neobjevila, ani nezavolala, aby zjistila, jak její vnuk roste.
Jednoho dne nám s manželem tchyně nečekaně oznámila, že nás příští den přijede navštívit. Byla jsem upřímně proti její návštěvě, protože jsme na ten den měli jiné plány, ale přece nemůžete manželovu matku vyhodit na ulici, ne? Myslela jsem, že se jí stýská po vnukovi, ale ukázalo se, že její blízká kamarádka přijela na jeden den pracovně do našeho města z jiné země a tchyně se s ní chtěla u nás doma jen setkat. Ale proč bych měla tolerovat přítomnost cizího člověka ve svém domě, když je tam moje malé dítě? Místo toho jsem tchyni navrhla, aby se s kamarádkou sešla v kavárně. Rozhodla se jít a myslím, že tentokrát na dlouho.
