– Zlato, nemůžeš jít se mnou na chalupu? Motá se mi hlava, spadnu a nebude tam nikdo, kdo by mi pomohl… – Miláčku, pojď mi pomoct s úklidem… A tak dále, skoro každý víkend. Tchyně volala Haně a slabým, bohatýrským hlasem ji prosila o pomoc. Hanna byla velmi hodná dívka a pomoc nemohla odmítnout. A teď jí zazvonil telefon. “Drahoušku, nezapomeň zajít do lékárny pro nějaké léky,” zašeptala tchyně slabým hlasem. – Anna odpověděla.
Jenže pak se tchyně spletla. V domnění, že stiskla tlačítko pro přerušení, se se smíchem a veselým hlasem obrátila na svou kamarádku: “Tak co? Jsem snad talentovaná herečka? Umím dobře hrát na city téhle slepice bez mozku?” – “První uchazečka o Oscara za nejlepší herečku!” – opáčila její přítelkyně se smíchem. Anna byla ohromená. Z její tchyně, tak jemné, tak milující, se vyklubal pořádný parchant. Vypnula telefon. S obtížemi došla domů, padla na pohovku a dlouho plakala. Vyčítala si, že ji nevyužila, ale že byla prosťáček a neviděla pokrytce za maskou dobrosrdečnosti.
Ještě téhož večera vše řekla svému manželovi. “To je moje máma,” řekl překvapivě klidně. Anna nechápala – věděl snad o matčiných hrách? Ale byla příliš rozrušená tchýniným hnusem, než aby se manželovi postavila. Nechala to na později. Když tchyně zavolala znovu, Anna jí řekla: “Běž si pro svého Oskara, milá tchyně.
A zároveň si kup pár volňásků. Tchyně zuřila, že si někdo dovolil strhnout jí masku. Samozřejmě z toho byl skandál. Matka samozřejmě dala synovi ultimátum: “Buď já, nebo ona!” Syn si samozřejmě vybral matku… Hanna byla z rozvodu šťastná. Ona sama by se při své mírné povaze nikdy neodvážila podat žádost o rozvod. Nedokáže však pochopit, proč dovolila, aby s ní ten “milý páreček” takhle zacházel.
