Tanya nepřišla z práce s prázdnou. Ráda si zašla do obchodu a koupila si na večer malou láhev vína, kterou vypila k večeři. Doma viděla následující obrázek: její švagr Vasja si balil věci. – Vasjo, už sis našel práci? Budeš pracovat na směny? – Ne, odcházím. – Kam jdeš? Je deset hodin večer. – Jsi hloupá? Řekl jsem, že odcházím, že odcházím od tebe, ty idiote. Táně zeslábly nohy a zhroutila se na židli… Jsi v pořádku? Mají dvě malé děti: – Vašo, je ti špatně? Já jsem ti porodila děti.
Sebrala jsem tě jako bezdomovce v myčce. Umyla jsem tě, nakrmila, udělala z tebe člověka. Celou dobu jsi zůstávala doma, zatímco já jsem pracovala a všechny vás živila… a tohle je tvůj vděk? – Děti neopustím, ale tebe – ano. Už mě nebaví, jak se každý večer vracíš domů s lahví a říkáš, že je to “na chuť”. Ale Ljuba taková není, není cítit alkoholem, voní něčím sladkým a příjemným.
– Takže jsi přišel za Ljubkou? Víš vůbec, kdo to je? Utekla z města a přišla k nám, kdo ví, co se jí ve městě stalo. Ty jsi takový cucák, že se s ní zapleteš. Vasja už Táňu neposlouchal, kopl do dveří a odešel. To Táňu konečně zlomilo, začala víc kňučet. Chodila do práce s kocovinou, byla švadlena a dlouho nemohla začít šít, prsty ji neposlouchaly. Takhle ubíhaly týdny. Táňa pila každý večer, občas zapomněla uvařit něco pro děti, které jedly jen ve školce.
Táňa opustila dům, všechno páchlo výpary, v hrncích se objevila plíseň a děti běhaly špinavé. Do Tanyina domu přišli opatrovníci a děti jí odvedli, řekli jí, že má ještě šanci dostat všechno zpátky. Měla práci, byt, ale potřebovala si udělat pořádek. Tanya si vzala od svého šéfa krátkou dovolenou. Několik dní ležela na posteli a nemohla vstát. Ale držela se z posledních sil, aby nesáhla po další láhvi.
Pátý den, když si uvědomila, že se jí vrátila chuť k jídlu a že už mě bez lahve nevydrží, začala uklízet byt a pustila se do práce. Pracovala tvrdě, a aby nemusela myslet na láhev, začala po práci uklízet byt. Po několika měsících se jí děti vrátily, ale stále ji chodily kontrolovat. Ale Táňa se držela, přestala myslet na pláč, děti byly na prvním místě. Ani když se Táňa dozvěděla, že Vasja požádal svou přítelkyni o ruku, nezhroutila se.
I když to byla škoda, protože mu porodila děti, žili spolu už osm let a o matrice nemohla být řeč. O pár měsíců později se Vasja vrátil s velkým monoklem: “Táňo, promiň… ukázalo se, že Ljuba od manžela utekla. Ten ji našel, přišel, zmlátil mě a za vlasy ji odtáhl do auta.” – Vášo, děkuji ti za děti, za lekci, kterou jsi mi dal. Vypadni odsud.
