Marie Petrovna seděla v rohu. Malá stařenka v bílém šátku, tmavých šatech, zástěře, šedých pletených ponožkách. Ruce, tmavé od větru a horka, od těžké práce, měla v klíně. Marie Petrovna nevěděla, co si má počít. Seděla tam celý den a skládala ruce. Oživovala se, když se majitelé vrátili do bytu. Pak se Maria se slzami v očích tiše usmívala. Dokonce i vrásky se jí trochu vyhladily. Marie Petrovna nic nejedla. Styděla se za svého dospělého syna, který měl malé bříško a byl plešatý, a styděla se za svou ženu Zinu.
Manželka jejího syna je šéfová. Pracuje jako ředitelka. A syn je řidičem u bohatého podnikatele. Maria by si ani nezapnula televizi. Večer po večeři by si celá rodina našla nějakou činnost. Babička zapínala televizi a dívala se na ni. Moje snacha řekla své kamarádce, že Marie Petřivná nic nejedla. “Jen tam seděla se založenýma rukama. Celý den chodí hladová a nemůže se hýbat. Ani oni ji nemohli nechat na pokoji. Neměla žádné vlastní děti. Nikdy se jim nepletla do života.
Zdálo se, jako by v domě nebyla. Občas chtěla Zině pomoci, ale Zina jí to nedovolila, protože Marii už bylo osmdesát let a špatně se pohybovala. Už delší dobu byla nemocná. Jednou ráno se Zina probudila a zjistila, že Marie Petrovna leží v bezvědomí. Předtím ji zavolala k snídani, ale nikdo jí neodpověděl. Marie Petrovna byla pryč. Zastavilo se jí srdce. Celá rodina truchlila. Všichni ji měli velmi rádi, protože to byla velmi moudrá žena. Vždy všem děkovala za to, že žije v jejich domě.
