“Stárnu. Nemůžu ani nosit tuhle tašku domů. A moje Antoša je nemocná. Vždycky chodil do obchodu sám. Nikdy mě tam nepustil. A se vším v domě mi pomáhal,“ přemýšlela Anna Petrivna, zatímco se snažila nést tašku s nákupem. ‚Anno, proč ses tak zatěžovala?‘ uslyšela žena a překvapeně se podívala na svého muže. “Antošo, proč jsi tady? Vždyť se ti dělá špatně! „Pojďme, pojďme rychle,“ řekl muž a vstoupil do vchodu. Anna Petrivna si s námahou zula boty a podívala se na tašku, ale její manžel tam nebyl.
– „Antošo, kde jsi? Antošo,“ vtrhla do pokoje. Její manžel ležel tam, kde ho nechala. Sotva dýchal. „Sanitka přijela rychle a dala mu injekci.“ „Udělala jsi dobře, že jsi zavolala záchranku. A váš manžel je dobrý člověk. Vysoký krevní tlak je ve vašem věku běžný… Ne, bude v pořádku. Zotaví se. Jen teď bude muset pravidelně pít léky. O několik dní později se muž skutečně cítil mnohem lépe. Antoši, můžeš mi vysvětlit, co se stalo?
Jeden den ležíš nemocný, druhý den mi běžíš na pomoc a pak zase jeden den ležíš v posteli a sotva dýcháš. „Jak to?“ – Hanno, já nevím. Viděl jsem tě s těžkými taškami a běžel jsem ti pomoct. Pak jsem se probral a vedle mě stáli lékaři. Nevím, co se stalo. Ale vím jedno – miluju tě. „Zase ze mě taháš žáhu?“ Anna se usmála. „No tak, lásko. Už jsem ti nalila čaj a mléko. Pojďme se nasnídat. A musím se tě zeptat, jako jsem se tě vždycky ptala, kam se dnes půjdeme projít? Vždyť máme před sebou ještě dlouhou cestu…
