Za několik minut se měla konat svatba na matrice a Anna stále stála před zrcadlem a obdivovala svůj vzhled. Ve skromných bílých šatech s jemným make-upem a s vlasy v roztomilém drdolu vypadala opravdu úžasně. Pramínky kudrlinek v obličeji dodávaly jejímu obrazu něhu a skromné šperky na rukou a hrudi jí dodávaly zvláštní půvab. Na matrice na Annu čekali jen její příbuzní, ale ona si nedělala starosti, protože Sergej ji předem upozornil, že přijede s rodinou. Anna tedy na svého snoubence čekala deset minut, dvacet, třicet… uběhla hodina, ale Serhij tam stále nebyl.
Ani on, ani jeho příbuzní nezvedali telefon. Anna začala plakat. Najednou si všimla muže v saku, který stál poblíž matriky. Rozběhla se k němu v domnění, že je to Serhij, ale nebyl… naštěstí. Muž se zeptal, proč Anna pláče, a ona mu všechno řekla. Pak před ní neznámý poklekl, řekl, že je na tom podobně: jeho přítelkyně ho opustila v den svatby, a řekl stejná slova: „Anno, vezmeš si mě?“ Anna se nerozmýšlela, okamžitě souhlasila a o pár minut později vstoupila na matriku ruku v ruce se svým novým přítelem, ale už snoubencem, Oleksiem.
Někteří vzdálení příbuzní si toho ani nevšimli, protože snoubenci naplánovali svatbu v různých sálech téže restaurace. Rodiče novomanželů se s nimi nehádali. Přijali volbu svých dětí, seznámili se a zábava začala. Uplynul rok. Anna čekala dvojčata. Šli s Alexejem po ulici a Anna uviděla Sergeje. Moc se nezměnil, ale Anně připadal takový… ošklivý, nezajímavý… ponížený. Anna i Oleksij byli vděční osudu a svým bývalým, že se potkali, protože tak našli opravdové štěstí.
