“Přímo v porodnici jsem tajně adoptovala opuštěnou holčičku. Oksana byla zapsána jako druhá holčička v mých dvojčatech.“ Když jsem jednou v noci jela do nemocnice s kontrakcemi, čekali jsme s manželem čtvrté dítě. to znamená, že v té době už byla naše rodina ‚beznadějně velká‘. můj druhý a třetí chlapec jsou dvojčata, ačkoli ani já, ani manžel jsme před námi dvojčata v rodině neměli.
Proto po mém dalším těhotenství hlavní rodinná otázka (samozřejmě s nádechem humoru) zněla: „Co když budeme mít zase dvojčata?“ Na naše prarodiče to udělalo velký dojem: nejdřív jsme museli udělat radost jim všem. Díky ultrazvuku se nám podařilo zjistit, jestli jsou to dvojčata, nebo ne. Ukázalo se, že nejsou: čtvrtý „nindža“ chodil sám. Konečně je po všem…
Umístili mě na placený jednolůžkový pokoj, který jsme si s manželem předem zaplatili.Po několika hodinách mi přinesli chlapečka na krmení.Za pár minut přišel do pokoje primář a s pohledem upřeným dolů řekl: – Máme tady situaci…- Dnes ráno porodila osmnáctiletá dívka holčičku, napsala odmítnutí, zavolala si taxi a odjela z nemocnice.- Po porodu sotva chodila, ale v nemocnici nechtěla zůstat ani o minutu déle. Začala hysterčit a já ji musel pustit.“ – A holčička je tak krásná, zdravá. A ty, jak vím, jsi opravdu chtěla dvojčata.
– Přemýšlela jsem… Možná by sis to dítě mohla vzít? – A my napíšeme, že jsi porodila dvojčata… – Proto nechci dát dítě do dětského domova. Co je to za život pro dítě? Jenom slzy ….- Samozřejmě, je to nelegální, můžete projít oficiálním adopčním řízením, ale to trvá měsíce a není jisté, že všechno vyjde. – A celou tu dobu bude dítě v dětském domově. Je to škoda… Abych pravdu řekl, byl jsem ohromen… Dobře jsem se znal s vedoucí, Ljubov Stěpanovnou. Byla to milá žena, velmi laskavá. Povídali jsme si i mimo nemocnici.
Asi proto mě oslovila s tak „kluzkou“ nabídkou. Ale v sázce byl život a osud odmítnutého… Rozhodl jsem se téměř okamžitě! Mám zkušenosti s výchovou dvojčat. Jen nám chybí páté dítě, abychom vyrovnali skóre… Řekla jsem to samozřejmě v žertu, ale to v každém žertu, znáte to… Mimochodem, všechny moje děti jsou kluci a manžel tolik snil o dceři… Bylo to v švihlých devadesátých letech, děti se tehdy přes opatrovnické úřady neevidovaly.
Moje Oksana byla prostě zapsaná jako moje druhé dvojče. A já jsem své rodině vysvětlila následující: že se stává, že druhé dítě není na ultrazvuku u prvního dítěte vidět. Proto se mě příbuzní moc nevyptávali. Věděl o tom jen můj manžel, který mé rozhodnutí přijal s hukotem. Zvláštní je, že Oksana je mu velmi podobná, je modrooká a blonďatá. Teď už děti vyrostly a nikdo ani netuší, že Oksana není naše vlastní.
