Je mi 30 let a žiji sama v bytě, který mi darovali rodiče. Když zemřeli, upadl jsem na několik let do deprese, protože jsem na světě zůstal úplně sám – nemám žádné příbuzné ani přátele. Ale mám svého oblíbeného čtyřnohého kamaráda. Jmenuje se Fast. Přestože dobrman vypadá velmi děsivě, ve skutečnosti je velmi milý a laskavý. Sousedé se ho dokonce ptali, jestli umí štěkat, protože ho ještě nikdy neslyšeli štěkat. Samozřejmě, že umí všechno. Jenomže když to není nutné, tak prostě neštěká.
A tak jsme se jako obvykle večer s Fastem vydali na procházku do parku. Byla už tma a park byl téměř prázdný. Kráčeli jsme po cestě, kterou jsme tolik let dělali, když mě najednou mazlík zatáhl k neosvětlené uličce. Nebyla tam žádná světla, takže jsme se tam na procházku nevydali. A tentokrát z nějakého důvodu chtěl Fast jít právě do téhle uličky. Zjevně něco cítil, ale já se tam bál jít, a tak jsem chvíli odolával.
V jednu chvíli jsem uslyšel nějaký skřek, který se ozýval ze směru té nešťastné uličky, a dostal jsem ještě větší strach. Ale potom mě Fast začal táhnout tím směrem obzvlášť silně, takže jsem si prostě nemohl pomoct a jeho nátlaku jsem se podvolil. Naštěstí můžete na telefonu zapnout blesk a použít ho jako svítilnu, což jsem skutečně udělal. Poté jsme se s Fastem vydali směrem, odkud vycházel ten podivný zvuk.
Čím blíž jsme byli, tím byl zvuk hlasitější a zřetelnější. Nakonec jsme došli ke zdroji zvuku. Před námi stál kočárek s plačícím dítětem. Byla už zima, takže dítě ještě víc ochraptělo, takže se jeho pláč změnil ve vytí. Když jsem vše uviděl, zachvátila mě panika. Co se tu mohlo stát? V panice jsem začala vytáčet policii, protože jsem v dálce uviděla lavičku a na ní někoho ležícího. Možná se kočárek kvůli větru vzdálil od obchodu a byl to nějaký příbuzný toho dítěte. Vzala jsem dítě do náruče, abych ho zahřála a uklidnila, a šla jsem s ním blíž k lavičce. Ukázalo se, že tam spí nějaká dívka.
Nevypadala příliš upraveně, ale ani jako opilá. Začal jsem ji budit. Bylo to pro mě těžké, protože byla v hlubokém spánku, ale nakonec otevřela oči. Když mě uviděla se svým smutným dítětem v náručí, začala plakat. Popadla dítě do náruče a začala ho objímat a omlouvat se, přičemž se dusila vlastními slzami. Když se trochu uklidnila, vyprávěla mi, jak se sem dostala. Jak se ukázalo, Vice je teprve sedmnáct let. Dítě vychovává sama, nemá domov, a tak spolu žijí v malém pokoji v paneláku.
S otcem dítěte krátce chodila, ale to už spolu žili v pronajatém bytě. Dívka nastoupila do ústavu a po večerech pracovala jako myčka nádobí, aby si ušetřila nějaké peníze. Přítel nepracoval, ale přesto přinášel peníze, i když neřekl, odkud je má. Jakmile vyšlo najevo, že je Vika těhotná, její milenec se dal rychle na útěk a doslova zmizel. Dívka zůstala úplně sama, protože svého otce neznala a její matka se před několika lety upila k smrti a nic po sobě nezanechala. Dívka zůstala nejen s dítětem, ale i s dluhem za byt.
Ukázalo se, že ten člověk už nějakou dobu neplatil nájem, ale bral si peníze pro sebe. Vika teď musela ze svého skromného platu splatit vzniklý dluh. Aby toho dosáhla, odešla z ústavu a našla si dvě zaměstnání. Když dluh splatila, domácí ji vyhodili. Vika už byla v posledních měsících života, takže nemohla pracovat. Zůstala tedy sama bez střechy nad hlavou. Naštěstí ji domovník pustil do skladu ve výškové budově. Ano, byla to technická místnost, 4 krát 4, ale aspoň to nebyla popelnice na ulici. Když se narodil Maxim, bylo to ještě horší.
Nebyly vůbec žádné peníze a sousedé holčičku občas krmili. Vika za peníze na dítě koupila starý kočárek, pleny a oblečení pro dítě. Včera přišla o mléko a sousedka jí poradila, aby pila pivo, aby se jí vrátilo. Vika si dala dva loky na lačný žaludek a usnula v parku. A pak jsem ji potkala. Můžu říct, že měla štěstí, protože dítě jí mohli vzít. Odvedl jsem dívku do jejího „domova“. Cestou jsem dítěti koupil jídlo a potřebné hygienické potřeby. Když jsem uviděla celu, byla jsem v šoku. Nebyla tam žádná okna, malá místnost, žádný nábytek – jen matrace na podlaze a elektrický vařič po straně.
Nechal jsem je tam a odešel s touhou v duši. Celou noc jsem na tu dívku myslel. Ráno jsem za ní přišel a nabídl jí, aby se ke mně nastěhovala. Bydlím sám a mám pro ni a Maxima volný pokoj. Dívka plakala a říkala, že nemá peníze. Řekl jsem jí, že nájem nepotřebuju. O sestře jsem snil už dlouho. Vika si samozřejmě okamžitě začala balit svých pár věcí.
Teď bydlíme všichni společně. Vika se postarala o všechny potřeby rodiny. Ukázalo se, že je skvělá hostitelka. Měli byste vědět, jak výborně vaří! Není divu, že snila o tom, že se stane kuchařkou. Myslím, že všechno je ještě před námi. Teď jsme spolu – rodina ne podle krve, ale podle ducha. Osamělé duše by se přece měly navzájem podporovat, protože každý potřebuje podporu a péči!
