Moje tchyně si myslí, že jí dlužíme peníze. Pořád nechápu, co s tím má společného její rodina, když nám rodiče vždycky pomáhali. S Antonem jsme se vzali téměř před pěti lety. V té době žil Saša, Antonův starší bratr, se svou rodinou u mé tchyně: jeho žena a dvě děti. Ukázalo se, že pro Antona a mě nemají místo. Ale to jsme nečekali. Anton i já jsme si mysleli, že bychom měli mít nejdřív dům, a pak teprve přemýšlet o dětech. Čtyři roky jsme dřeli jako koně, ale podařilo se nám našetřit slušnou částku na byt. Rodiče nám vždycky byli oporou, podporovali nás a se vším nám pomáhali. Takže jsme za čtyři roky našetřili peníze na zálohu.
Pak nám pomohl můj otec. Pro babičku bylo těžké žít sama, tak ji vzali k sobě. Prodali její byt a dali nám peníze. Abychom si nemuseli brát hypotéku. Za tyhle peníze a za peníze, které jsme měli našetřené, jsme si mohli koupit jednopokojový byt. Ale my jsme plánovali mít děti. Tak jsme se rozhodli vzít si hypotéku a koupit si hned dvoupokojový byt. Všechno šlo velmi dobře a o půl roku později jsme v našem bytě slavili kolaudaci. Ten večer jsme zjistili, jaký má tchyně zákeřný plán. Ukázalo se, že chce, abychom Sašovi pomohli koupit dům. – „Koupila sis vlastní byt, jednou ti pomohli, teď je řada na tobě,“ řekla.
– „Nechápu, co to má společného se mnou a mou ženou? Tvrdě jsme pracovali, abychom dosáhli svého cíle. Nedlužíme nikomu jinému než rodičům naší ženy,“ odpověděl Anton. Muž pak řekl, že pokud jeho bratr za tolik let ve svém životě nic nezměnil, pak žije dobře. “Ať si dělají, co chtějí, ale pryč od nás. Tchyně se mě snažila dotlačit k lítosti, že Saša má děti a v jejím bytě už není místo. Ale Anton se tomu nepoddal. Tchyně se zvedla a odešla z našeho domu. Manžel o tom nejdřív hodně přemýšlel, ale teď už je mu to jedno. Koneckonců se nedávno dozvěděl, že se brzy stane otcem.
