Timur si rychle balil věci do školní tašky, když se ho učitelka matematiky rozhodla zdržet. Chlapec psal předčasně test a potřeboval si s ním vyřídit pár věcí. Timur však přišel pozdě na autobus, který jako jediný jel k němu domů. Timur se s rodinou přestěhoval do jiné části města, daleko od školy.
Chlapec nastoupil do šesté třídy a rodiče ho chtěli přeřadit do školy blíž k jejich novému bytu. Chlapec byl nervózní, rozhodl se, že už je dost velký na to, aby cestoval na velké vzdálenosti. Nemělo smysl se dohadovat a rodiče dovolili Timurovi zůstat na starém místě. Jediný problém byl, že chlapec zapomněl říct učiteli, že přijde pozdě. Naštěstí Timur dorazil na autobus včas.
Průvodčí vstala ze sedadla a začala chodit po autobuse a vybírat peníze. Pak přišla řada na Timura a chlapec si s úlekem uvědomil, že nechal telefon a peněženku za lavicí, protože velmi spěchal na zastávku. „Zapomněl jsem si ve škole peníze.“ – Proč? “Za koho mě máš… vždyť je tu tolik zajíců. Buď se rozbrečím, nebo budu na příští zastávce za dveřmi.
Timur neměl proč brečet a doslova za pět minut byl na ulici. Večer byla ještě větší zima než ráno před školou. Vítr mu foukal sníh přímo do obličeje, takže se mu špatně dýchalo. Timur si všiml obchodu, před kterým seděl starý muž bez domova. Timur se rozhodl požádat ženu v kožichu o nějaké peníze: „Chlapče, nestydíš se za sebe, chodíš jako rak, i když jsi slušně oblečený.
Bezdomovec zaslechl chudého chlapce, který se ztratil na ulici, a řekl mu, aby si z krabice, do které ho hodili, vzal tolik peněz, kolik potřebuje na autobus. Timur si je vzal a mnohokrát strýci poděkoval. Když chlapec konečně dorazil domů, jeho matka už seděla na zastávce a plakala, protože se ukázalo, že je na cestě na policejní stanici, ale bylo dobře, že Timur dorazil dřív. Druhý den přišla Timurova matka s Timurem na místo, kde byl, a vřele mu poděkovali a napsali stížnost na průvodčího autobusu.
