Překročil práh. Zdálo se, že každý jeho krok se odrážel v jeho hrudi jako rána. Boty Evy stály u dveří, úhledně složené. Její batoh s králíkem — na ramínku-vypadal dobře. Ale vzduch … byl jiný. Studený. Jako cizinec.
– Evie? – zakřičel tiše. – Zlato, kde jsi?
Odpověď nebyla. Pak slabý řev z jejího pokoje.
Vasilij tam šel zrychlenými kroky. Dveře byly mírně pootevřené. Opatrně ji strčil … a zamrzl.
Eva byla stočená do klubíčka na podlaze, celá se třásla, její tvář byla mokrá od slz. Vedle ní-roztrhaná panenka a dětský telefon se zlomenou obrazovkou — nevěděla, že je tam její otec.
— Malý… zašeptal a poklekl vedle ní. – Co se stalo? Kdo ti něco udělal?
Eva zvedla oči. Její oči jsou jako bezedné studny plné smutku.
– Jsi … Opravdu jsi tady? – zmluvila se. Teta Martha říkala, že jsi nás opustil. Že už jsi s jinou ženou… a že ti na nás nezáleží.…
Vasilij cítil, jak mu mrzne krev.
– Kdo ti to řekl?
Váhala. Po-sotva slyšet:
Teta Marta … žena, která pomáhá mámě. Říkala, že máma kvůli tobě pořád pláče. Že ji rušíme. Jednou jsi mě štípnul, když máma nebyla doma.…
Jeho srdce se sevřelo bolestí. Březen. Hospodyně, kterou najali před třemi měsíci, když si jeho žena, květinářka, zlomila Kotník. Vdova, údajně tichá a pozorná … údajně.
– Štípla tě? Kde? Ukaž mi to, prosím.
Eva zvedla rukáv. Na vnitřní straně její paže je tmavě fialová jizva-další pod kolenem.
– Proč jsi mi to neřekl dřív?
Řekla jsem to mámě… ale nevěřila mi. Prý si vymýšlím. Že Marta byla dobrá. A potom … máma zase začala pít. Spal i přes den. A teta Marta … zamkla mě ve skříni, když jsem křičela…
Vasilij ji objal. S takovou silou, jako by chtěla vytrhnout bolest z jejího těla. Oči mu hořely, dech byl těžký. Vinnie. Hněv. Hrůza.
Cvetelina ležela v posteli. Vedle je prázdná láhev vína. Její oči se zamlžily.
– Co křičíš, Vasile? Spal jsem.…
– Spala Jsi?! – vletěl. – Víš, co Martha udělala? Urážela Evu. Prý jsem vás opustil. Zamkla ji ve skříni! A ty taky … spala!
– O čem to mluvíš?! Marta … dobrá žena. Pomáhala mi, když jsi byla v zahraničí. Jsem … nevěděl jsem to.…
– Nevěděla jsi to, protože jsi to nechtěla vědět! Podívej!
Podal jí telefon. Na obrazovce jsou záběry modřin na Evině ruce. Květelina zbledla.
– Bože … myslela jsem, že spadla … já ne … nedívala jsem se.…
– Nikdo z nás se nedíval. To je to nejhorší.
Dole seděla Marta u stolu a četla časopis.
– Nějaký problém, Vasile?
– Je tu problém. Velký. Šikanoval jste mou dceru. Lhali jste jí, zavřeli jste ji, ublížili jste jí!
Marta vstala. Oči se jí svíraly.
– To je lež. To dítě si vymýšlí! Ona…
“Máme kamery,” lhal Vasilij, aniž by se dotkl. – A nahrávají zvuk.
Její tvář zešedivěla. Sklenice jí vypadla z rukou. Prudce se otočila ke dveřím-ale už tam stáli dva strážci.
O necelou hodinu později Martu odvezla policie. V domě nastalo ticho. Vasilij seděl u postele své dcery a hladil ji po vlasech. Eva usnula s úsměvem-poprvé po dlouhé době.
Později se vrátil ke květu. Čekala na něj, objímala ho polštářem.
– Jsem … je to moje chyba, ” zašeptala.
Nehledám viníky. Ale pokud chceme zachránit Evu, musíme se změnit. Oba. Být jí nablízku. Poslechněme si ji.
– Budu se léčit. Přestanu pít. Vrátím svou dceru.
O týden později se tři procházeli parkem. Eva je pevně držela za ruce.
Vždycky budeme spolu, že?
“Vždy, srdce,” řekl Vasilij a stiskl jí malou dlaň. Už nikdy neuslyšíš sirotčinec. Jen “náš domov”. Navždy.
