Možná nás skutečně vede osud. Ten den se všechno pokazilo. Budík nezazvonil, pak jsem si před odchodem uvědomila, že jsem zapomněla zavřít vodu ve dřezu, dostala se tam houba a začala potopa. Pak kolem mě minibus jen proletěl a já se rozhodl chytit auto. Zastavilo krásné SUV, něco mě na něm zmátlo, ale přišel jsem pozdě a nastoupil.
Řekl jsem mu, kam jedu. Zdálo se mi, že mi muž nerozumí, a tak jsem se opakoval a ke svým slovům přidal orientační bod, který všichni ve městě přesně znali. Řidič celou dobu mlčel, a když jsme přijeli, chtěl jsem mu dát peníze, ale mlčky přikývl, čímž dal najevo, že to není nutné. Večer už jsem na něj zapomněl. Byl jsem unavený z práce, takže jsem se sotva dočkal večera a vydal se domů. Když jsem ale odcházel, uviděl jsem vedle sebe stejné auto a řidiče, který mě svezl. Podával mi kytici květin a vzkaz: “Dobrý den, já jsem Kirill. Jsem úplně hluchý a němý, ale moc milý chlapík. Pojďme se seznámit”.
Nechápal jsem, jestli si dělá legraci, nebo ne, napsal na kus papíru: “Otočila jsem se a odešla, aniž bych si vzala kytici. Jestli to byl vtip, tak to nebylo vtipné, a jestli to byla pravda, tak jsem takový vztah nepotřebovala. i když jsem samozřejmě o vztah opravdu stála – byla jsem už dlouho sama -, ale v tu chvíli mě to hodně mátlo a zdálo se mi to složité. druhý den na mě čekal znovu a pak znovu, o dva týdny později, jsem to vzdala. Oslovila jsem ho a řekla mu, že jsem ochotná sedět v kavárně.
Když jsem promluvila, pozorně se mi díval do tváře a četl mi ze rtů – zpočátku mě to mátlo, ale pak jsem si zvykla. Odpověď rychle vyťukal na svém chytrém telefonu. Stejně to bylo těžké, protože se na nás dívalo tolik lidí. Čtyři měsíce, kdy jsme spolu chodili, byly nejšťastnější a já trávila veškerý volný čas učením se znakové řeči. Občas to bylo trochu zmatené, ale už jsem se do toho dostávala. A pak mě požádal o ruku. Souhlasila jsem, že si ho vezmu. setkání s rodiči bylo velmi těžké.
Matka ho i zprávu o svatbě nesla špatně. Když jsme s matkou zůstaly samy, začala mi to rozmlouvat a ostatní také. Ignorovala jsem její vysvětlování, jak těžké by bylo komunikovat s ním ve společnosti, jak by to bylo náročné pro děti atd. Pro mě byl jeho problém jen maličkost, neovlivňoval náš život, mé pocity, ale pro ně byl prostě nepřijatelný. Z mé strany přišlo jen pár přátel, rodiče mi na svatbu nepřišli – prý jsem je zradila. Můj život se nijak neliší od toho, jaký byl předtím.
Ve společnosti je to někdy těžké, naši přátelé nerozumějí rusky a trvá jim dlouho, než vytočí telefon mého manžela. Já samozřejmě nahlas říkám, co říká, ale přátele to mate. jsme manželé osm let – náš sedmiletý syn umí perfektně znakovou řeč a komunikuje s otcem. Nemá žádné problémy se sluchem ani s řečí. teprve několik let po narození našeho vnuka začala moje matka tát a jezdit k nám na návštěvu, ale vidím, že je jí manžel stále nepříjemný. nevím proč, snad je to tím, že jsem ho nepřijala hned.
