Řehoř se na ni usmál a lehce přikývl, aniž by se odtrhl od silnice.
– V pořádku, sestro. V noci není moudré chodit pěšky, zejména zde – mezi Panagurishte a Strelčice … jen borový les a vlčí písně.
Žena se tiše křižovala. V kabině nastalo ticho. Jen kolo bzučelo rovnoměrně jako vzdálená ukolébavka. Řehoř se vrhl do jednoho oka — seděl rovně a pokrčil rukama malou bohču-její tvář byla klidná, měkká, téměř ušlechtilá. Vysoké čelo, jemné obočí a oči, které se nedívaly jen dopředu, ale jakoby skrz všechno — na něco vnitřního.
– Jste daleko? – zeptal se na konci.
Před klášterem sv. Panteleimona nad střelnicí. Byl jsem u nemocné sestry v Hisaře, ale minul jsem poslední autobus.
– A pak pěšky?
Bůh posílá lidi, když je potřeba. Teď vás. Nebo sílu se tam dostat.
Gregor cítil v hrudi něco zvláštního-jako kus ledu, který se roztavil. Z těch slov, která jsou údajně jednoduchá, ale bijí hluboko.
– Jsem … jen jsem si řekl, že člověk nesmí být v noci sám.
Říká se tomu milosrdenství. A to je méně, než si myslíme.
Její hlas nebyl ani poučný, ani sladký. Mluvila jemně, téměř šeptem, ale její slova byla jako kameny ve vodě — těžká, přesná, živá.
Cesta pokračovala-černá, lesklá večerní vlhkostí. Značky se stávaly stále vzácnějšími, neexistoval žádný rozsah. Rádio je vypnuté. Gregor nechtěl dělat hluk.
Pokud to není tajemství, jste v klášteře dlouho?
Třináctý rok. Předtím jsem učil literaturu v Plovdivu. A měla jsem manžela.
– A teď?
– Teď mám svět. – řekla klidně. – Lidé si myslí, že my, kteří jsme oddáni Bohu, utíkáme před životem. A pravda je, že se na něj díváme-jak je. Žádné šperky. Bez filtrů.
Řehoř mlčel. V krku mu uvízlo něco, co nemohl vyslovit. Chtěl si promluvit, ale nevěděl odkud. Jen cítil, že její přítomnost působí jako zpověď – beze slov.
má manželka … odešla ode mě. – najednou jsi to řekl. – Nezemřel. Prostě odešel. Když jsem pracoval pro náklaďáky. Myslel jsem, že má dost peněz. A ona byla sama.
Jeptiška nic neřekla. Sklonil hlavu, jako by se modlil. Pak téměř šeptem:
Láska není jen přítomnost. Někdy je to ticho, ve kterém někdo čeká. Ale když není síla čekat… to už není vina. Je to bolest. A prochází.
– Prochází?
– Prochází. Ale zůstala jizva. Jako ze starého řezu, nekrvácí, ale jakmile si vzpomeneš, vytáhne tě. A je v něm moudrost.
Opět ticho. Kabina se proměnila v Chrám. Světla na palubní desce svítila jako ikony a Řehoř měl pocit, že celá jeho minulost je jakoby seřazena. Děda Stavry. Jeho matka. Caterini. Bolest. Propast je za ní. Všechno si našlo své místo.
– Kde vás mám nechat? zeptal se, když přišli ke starému rozcestí před vesnicí.
– U mostu, u pramene. Odtud je klášter vzdálen deset minut chůze.
Opatrně zastavil, sestoupil a otevřel dveře z druhé strany. Podal jí ruku. Její bohča byla lehká, ale držela ji jako svatost.
– Jste dobrý člověk, Gregore. Ale neuzavírejte bolest uvnitř. Nenoste ji jako olovo. Pusťte ji.
Jen přikývl.
– Jak se jmenujete? – tiše se zeptal.
– Sestra Anastasia. A vy?
– Gregor.
– Budu se za vás modlit, Gregory. A na vašeho otce.
Zamrzl. O jeho otci? Neřekl jí to. Nic jí neřekl. Ale neptal se, odkud to ví. Jen se díval, jak odchází.
Světlo z jejích světlometů kreslilo siluetu ve tmě. Pak zmizel mezi stromy. Řehoř zůstal stát. Zhluboka se nadechl. Žádná bolest nebyla. Byla to lehkost. Nová. Čisto. A jeden pocit, že něco… od dnešní noci … bude jiný.
Vrátil se do kabiny, nastartoval motor a odjel. Ale teď Byla cesta jiná. Není sám. Živ. Jako puls. Jako modlitbu, kterou nikdy neřekl nahlas, ale vždy v sobě nosil.
