Narodil jsem se a vyrostl na venkově. Později jsem odešel studovat do města a nastoupil na univerzitu. Když jsem studium dokončil, vůbec jsem se nechtěl vrátit na vesnici, protože jsem si už zvykl na městský život. Domníval jsem se, že na vesnici nemá mladý člověk co dělat, že tam nejsou vůbec žádné vyhlídky. Práce prakticky není, plat je velmi nízký. Ale ve městě se toho dalo dělat mnohem víc, bylo to zajímavější a člověk si mohl najít dobrou práci a slušný plat.
Samozřejmě jsem chtěl žít ve městě. Svého manžela Mychajla jsem poznala, když už jsem po vysoké škole pracovala v zaměstnání. Byl místní, protože se ve městě narodil. Mykhailo bydlel ve vlastním bytě, který mu koupili maminka s tatínkem. Měla jsem štěstí, že mám manžela, a bylo také dobré, že Mykhailo měl vlastní byt. Mychajlo byl pracovitý a prostý člověk. Rád a často navštěvoval mé rodiče na vesnici. Vždy se snažil pomoci mé tchyni a tchánovi.
Rodina mého manžela je také z města a nikdy neměla daču. Proto bylo pro Mychajla velmi zajímavé navštívit mé rodiče na vesnici. Tak se stalo, že moje matka před časem zemřela a otec zůstal sám. Několik let však bylo pro otce obtížné dělat cokoli sám, potřeboval větší pomoc. Měl jsem o něj strach, chtěl jsem otce vzít do města, ale on nechtěl odejít z domova, chtěl žít na vesnici.
Nechtěl opustit domov a jít do města. Nevěděl jsem, co mám dělat, nevěděl jsem, co si mám myslet, a s tátou jsem nemluvil. Ani já jsem nemohla všechno opustit a jít se o něj starat na vesnici, protože jsem měla ve městě vlastní rodinu – a práci. Na pomoc mi přišla sousedka Maria. Byla už dlouho vdovou a neměla vlastní děti. Bydlí ve starém domě svých rodičů.
Nabídla mi svou pomoc, protože její otec na ni byl vždycky ve všem hodný, vždycky jí pomáhal. Nechtěla jsem dávat spoustu práce cizímu člověku a chtít po ní, aby se starala o mého starého otce. Ale Maria mi vysvětlila, že pro ni nebude těžké přinést mu misku polévky nebo kaše a já mu budu nosit jídlo. Souhlasil jsem, protože jsem neměl na vybranou. My jsme s Mychajlem přišli vždycky, když jsme mohli.
Pomohli všem. Nosili jídlo, protože jsem doma hodně vařila pro otce, a dávali mi co nejvíc peněz. Mychajlo dělal všechny těžké práce kolem domu, byl velmi pracovitý. Nikdy jsme otci ani Marii nic neodmítli, protože žila sama, tak jsme jí pomáhali, kdykoli jsme mohli, a za tu dobu jsme se s tímto mužem velmi sblížili. Chápala jsem, jak těžké je starat se o staršího člověka, ale Maria mi nic neřekla.
Když tedy otec zemřel, předala jsem jeho dům Marii. Byla to velmi stará chatrč s děravým stropem a nakloněnou zdí. A Maria je ještě mladá žena, tak ať si ho užívá. Michail mě v tomto rozhodnutí plně podporoval. Dala do toho hodně svých sil, starala se o mého starého otce téměř čtyři roky. I když pro ni byl úplně cizí člověk.
Když se o mém rozhodnutí dozvěděla rodina, všichni jednohlasně začali mé rozhodnutí kritizovat a říkali, že není správný čas dát dům cizímu člověku. Nejvíce mě však naštvali tchánovci, kteří mi teď neustále vyčítají, že bydlím v manželově bytě a dům dávám cizímu člověku. Já však upřímně věřím, že jsem udělala správnou věc.
