Všichni spolužáci se mi vždycky smáli. Důvodem jejich posměchu byla moje matka, které bylo 64 let, když mi bylo pouhých 15 let. Když na rodičovské schůzky všech mých spolužáků přišly mladé matky, ta moje vypadala spíš jako babička. Časem jsem se za ni začala stydět… Jednoho dne jsem posměšky spolužáků nevydržela, a tak jsem přišla, sbalila si věci do batohu a odešla z domova. Potulovala jsem se po nádražích a stanicích metra, přespávala, kde se dalo, a přes den jedla, co se dalo.
Jednou jsem na jedné stanici potkal maminčinu kamarádku, naši sousedku, tetu Káťu, která přišla a sedla si vedle mě. Maminku odvezla sanitka.“ ‚V tomhle věku jsi mě neměla rodit,‘ řekla jsem uraženě. Říkám, že tvou mámu odvezla sanitka. Právě teď je v nemocnici! „Říkala jsem jí, aby tě neopouštěla, ale ona toho litovala.“ „Proč?“ „Tvoje máma tě našla na lavičce před naším vchodem na Nový rok ráno. Byla jsi tam zmrzlá, tak tě vzala domů.
Tvá matka několik měsíců pátrala po tvých rodičích, ale když už neměla naději je najít, adoptovala tě. „Lžeš!“ nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. Po hodině pláče, kdy jsem seděla na vlhké podlaze, jsem vstala a běžela za mámou. Likar se nade mnou slitoval a nechal mě jít za mámou. Mami, neopouštěj mě, slyšíš mě, potřebuju tě!“ křičela jsem z plných plic. Díky bohu byla máma zachráněná a já se za ni nestyděla, byla jsem na ni pyšná. Máma mě zachránila před vlhkými zdmi sirotčince a ona sama, tak malá a křehká, se stala mou rodinou.
