Vera hořce plakala a tiše si pro sebe mumlala: „Co bude teď, mami? Bože, jaká škoda… Celá vesnice bude pomlouvat a posmívat se, že ženich nepřišel na svatbu. „Neplač, Virunko, to bude v pořádku,“ uklidňovala matka dceru, jak nejlépe uměla, zatímco jí hlavou probíhaly různé myšlenky.
„Petro!“ zavolala na souseda, „pojďme na nádraží, abychom stihli ranní vlak.“ „Žádný problém,“ odpověděl soused, „pro tebe, Nadijo Fedorivno, ti přinesu hvězdu z nebe. Žena hlasitě zabouchla přední dveře vozu a posadila se co nejpohodlněji. „Teď půjdeme hledat snoubence mé Věry,“ řekla zcela vážně.
Petro se na ni překvapeně podíval: „Děláš si legraci? Myslíš, že se najde dobrovolník? – Proč ne? Zaplatím mu dost a peníze má každý rád. Naděžda Fedorovna sebevědomě vykročila na nástupiště vstříc přijíždějícímu vlaku. Přistoupila k oběma dobrákům, prohodila s nimi pár slov a za chvíli už je vedla k Petrovu vagonu.
– „Petro, pojďme do obchodu,“ řekla. „Koupíme obleky pro ženicha a svědka.“ „Má nějaké doklady?“ Petro se usmál. „Všechno je v pořádku!“ Naděžda Fedorovna vyhrkla. „To je můj budoucí zeť Jevhen a jeho svědek Nazar.“ „Jen se podívejte, ženich je tady!“ zpívali hosté. Věra vyskočila ze dveří a zastavila se na místě, když z Petrova auta vystoupili mladí muži, kteří jí byli zcela neznámí. Matka ji objala a vzala ji za auto: „Tohle je Jevhen.
Buď si ho vezmeš hned a po nějaké době se s ním v tichosti rozvedeš, nebo tě bude hanba a pomluvy provázet po zbytek života. Rozhodni se rychle. Věra se nezmohla na slovo, jen přikývla hlavou a za chvíli jí na uplakané tváři zářil úsměv Svatba se vydařila a oni se až do rána procházeli po vesnici. Evžen se okamžitě vžil do své role tak dobře, že to Věru šokovalo.
Když se hosté konečně rozešli domů, Vera natáhla k Evženovi ruku a byla ohromena něhou, s jakou jí řekl: „Děkuji. Moc jsi mi pomohl.“ A pak vážným tónem dodala: „Neboj se, brzy se rozvedeme.“ „Nemám v plánu se rozvádět,“ řekl Jevgenij, „naopak, chci tě lépe poznat. Tohle Věra nečekala.
– Jeden muž mi přísahal věčnou lásku a zmizel, a teď se mnou chce žít úplně cizí člověk – Jak to myslíš, úplně cizí člověk?„ řekl Evžen s nelibostí – Líbila ses mi, Věro, na první pohled – Ty jsi,“ křikla nevěsta rozzlobeně, ale chlap ji přerušil – „Ode dneška jsem tvůj manžel. Víš, celý život se moje matka bála, že se nikdy nevdám a nenajdu svůj osud, a já jí jen odpovídal, že osud si najde mě.
Jak vidíš, stalo se tak. Myslíš si, že to prostě vzdám? Nemusíš mi hned odpovídat, ale přemýšlej o tom. Virunia o tom tedy přemýšlela. Přemýšlela už skoro pětadvacet let, kdy vychovali tři děti a žili s Jevhenem od srdce k srdci. A Naděžda Fedorovna stále nemůže uvěřit, že se možná ostuda pro celou vesnici změnila v celoživotní štěstí její dcery.
