Kirill a Anna pocházeli z nejbohatších rodin v hlavním městě. O jejich zasnoubení informovaly noviny. Vývoj jejich románku pozorně sledovaly nejmódnější časopisy, a dokonce se o něm mluvilo v rozhlase. Když se pár připravoval na svatbu, Kirillův otec zemřel. Všichni už tehdy říkali, že se svatba neuskuteční a pár se nejspíš rozejde, protože mnozí si mysleli, že jejich manželství není nic jiného než suchý kalkul. Milenci se však přesto vzali.
Mluvilo o nich celé hlavní město. Všichni probírali Anniny skromné šaty a Kirilův zamilovaný pohled. Zdálo se, že ti dva celému světu dokazují, že peníze jsou tváří v tvář pravé lásce bezmocné. Tři měsíce po skromné svatbě Kirillova matka vážně onemocněla. Nějakou dobu byla napojena na přístroje, a když lékaři řekli, že už není žádná šance, a bylo rozhodnuto ji od přístrojů odpojit, zavolala si Kirilla k sobě na poslední rozhovor: „Dlouho… se nám s tvým otcem nedařilo… nedařilo se nám mít dítě. Adoptovali jsme tě, synu… tvá matka žije.
Najdi ji, řekla si a zavřela oči. Kirill tomu nemohl uvěřit, ale zavrhl všechny pochybnosti a rozhodl se odjet do rodného města své zesnulé matky a hledat o sobě informace v místních sirotčincích. Všechny tyto instituce samozřejmě zachovávaly mlčenlivost, ale když zjistil, čí je Kirill syn, okamžitě mu poskytli informace o jeho adopci. Chlapec zjistil adresu své biologické matky Ksenie a vydal se na ni. Tam se setkal se starou ženou, které se v životě očividně nedařilo, ale Kirill ji nelitoval.
– „Jestli jsi z organizací, tak tady nemáš co dělat,“ řekla a chtěla zavřít dveře, ale Kirill ji zastavil: „Jsem tvůj syn, Kirille.“ „Kirille,“ řekla žena a opřela se, „už tě tak dlouho hledám. Jak jsem se před tebou provinila, můj synu. Chtěla si kleknout, ale Kirill ji zastavil. Ukázalo se, že Kirillův otec byl obchodník, který byl jako nevinný uvězněn a zemřel tam na známou nemoc. Poté byla Ksenia, učitelka cizích jazyků, propuštěna z práce.
Neměla z čeho žít, a tak předala svého rok a půl starého syna do sirotčince, ale slíbila, že se pro něj vrátí, až najde něco, čím by ho uživila. Kirill to všechno vyslechl. Ksenia mu dala náušnice, které její babička dostala od samotné císařovny. Požádala ho, aby náušnice předal své snaše, jejíž přítomnost naznačoval prsten na Kirillově prstu. Ten matku ani neobjal, ale vzal si dárek a vrátil se domů. Doma Anně vše vyprávěl, ale ta se o Kirilla už příliš nezajímala. Anna v té době často chodila na procházky bez Kirilla, vyčítala mu, že je pořád v práci, a říkala, že si ho vzala zbytečně.
Kirilův tchán, když jednou zaslechl tato slova své dcery, naléhal, aby jeho dcera manžela opustila, že pro ni existuje lepší partie. Anna to udělala jen velmi ráda. Kirill podepsal všechny dokumenty, podal žádost o rozvod a přestěhoval se ke své biologické matce, protože neměl žádné jiné příbuzné. Ještě než Kirill prožil s matkou v ruinách jeden den, dala mu klíče od jiného bytu a řekla: „Synu, nechci ti být na obtíž. Když otce zatkli a mě propustili, uvědomil jsem si, že nám brzy začnou brát veškerý majetek. Tento byt jsme s tvým otcem zrekonstruovali.
Zůstaň tam, jsi ještě mladý a zvyklý na dobrý život, a já se tu mám dobře, neboj se. Kirill se nejprve snažil Ksenii přemluvit, aby se do nového bytu nastěhovala s ním, ale pak to vzdal, vzal si klíče a nastěhoval se. O rok později začali Anna a její otec Kirillovi volat a omlouvat se za svá rozhodnutí, ale Kirill neměl čas je poslouchat. Žil se svou láskou v rekonstruovaném bytě, zatímco Ksenia bydlela ve svém novém jednopokojovém bytě a těšila se na příchod vnuka.
