Když můj dědeček onemocněl, rodiče mě poslali, abych se o něj postaral. Bylo mi tehdy osmnáct. Maminka s tatínkem pracovali a neměli na starého člověka čas a kromě práce také vychovávali mého mladšího bratra, kterému bylo v té době deset let. Měl jsem svého dědečka moc rád, a tak jsem nemohl odmítnout. Byl vážně nemocný, nemohl chodit na záchod a potřeboval měkkou stravu, protože nemohl všechno rozkousat.
Musela jsem se vzdát mnoha radostí svého mládí, abych mu mohla poskytnout potřebnou péči. Zatímco moji přátelé byli venku v kavárnách, já jsem dědečkovi měnila pleny. A nikdy jsem si nestěžovala na život. Péče o dědečka mi zabrala pět let života. Pak můj dědeček zemřel. Podle všech dokumentů byl jeho byt napsaný na mě. Když skončily přípravy pohřbu, objevila se moje matka a začala věcně vést dialog: „Víš, Olenko, tvůj bratr má přítelkyni. Budou se brát. Nechtěla bych, aby u nás bydlela mladá rodina.
Mladí lidé by měli žít odděleně. Dej bratrovi dědečkův byt a ty můžeš bydlet s námi. Budeš nám pomáhat. Její nabídka mě velmi rozzlobila. Proč zase myslí jen na své pohodlí a na mě vůbec ne? Odmítl jsem ji. Matka se urazila a nakonec mi hodila flintu do žita: „To, že máš teď vlastní byt, je naše zásluha!
