Chci se s vámi podělit o příběh, který se mi stal právě včera. Buď je to náhoda, nebo je pravda, že mi jako programátorovi život neustále hází pod nohy telefony jiných lidí. Alespoň jednou za rok najdu na ulici ztracený telefon a vrátím ho jeho majiteli. Upřímně řečeno, ani nechápu, jak ho někdo mohl ztratit. Každopádně o to nejde.
Včera, když jsem se vracel domů z obchodu, jsem našel další kus špatně spravovaného majetku – telefon Samsung. První myšlenka, která mi bleskla hlavou: “Heh, už zase?” Vzhledem k tomu, že téměř všichni lidé dnes mají heslo nebo zámek na otisk prstu, musíte si vzít telefon domů a počkat, až vám někdo zavolá, a pak si domluvit schůzku.
Ale tenhle překvapivě nic z toho neměl. Bez rozmýšlení jsem vymazal displej a odemkl ho. Nebyly tam žádné zmeškané hovory, což znamenalo, že se majitel o zmizení ještě nedozvěděl. Začal jsem listovat v kontaktech a přemýšlel, komu zavolat – obvykle hledám “manželka”, “syn”, “máma, táta”.
Ale nic z toho tam nebylo. Upřímně řečeno, sám jsem byl překvapen. Musel jsem se dostat do Watsapu a přečíst si zprávy. Otevřel jsem první a uviděl korespondenci s nějakou dívkou. Nechci ji citovat, protože byla plná urážek. Byl tam jen jeden mat-peremat adresovaný dívce.
Byl jsem v šoku: nechápu, jak můžeš s lidmi takhle komunikovat, jako se zvířetem! Takové lidi jsem vždycky neměla ráda – ve škole i na univerzitě… No, teď mu vrátím telefon, ale nakonec mi určitě ani nepoděkuje.
Takové lidi nemám ráda. Napadlo mě, že ho osud možná jen takhle trestá? Tak to ji nebudu obtěžovat. S těmito myšlenkami jsem nechal telefon na nedaleké lavičce a odešel. Pro mě je v životě nejdůležitější být člověkem. A tato “bytost” není člověk, ale jen jeho zdání. Buďte laskaví a lidští, a pak se k vám budou ostatní chovat stejně.
