K pokladně přistoupila stará paní se zbožím na vozíku. Vypadala jako z vesnice. Prodavačka zkontrolovala zboží, vložila je do tašky a oznámila částku: „To bude dva tisíce tři sta čtyřicet. „Tady se nedá platit telefonem,“ řekla pokladní, „proč to jde i v našem vesnickém obchodě, ale v supermarketu v hlavním městě ne?
– Tak to tady chodí. „Zaplaťte buď kartou, nebo v hotovosti.“ „Doba kamenná,“ zabručela stará žena a sáhla do peněženky pro plastovou kartu. Vytáhla ji a vložila do platebního terminálu. „Vložte ji tam znovu,“ požadovala pokladní a pak křikla na svou kolegyni: „Anko, zkontroluj spojení s bankou!“ „Není tu internet!“ křikla pokladní jménem Anka.
– Jak?! V hlavním městě není internet? To snad nemyslíte vážně! „Odkdy je tady ta vaše bouda?“ zlobila se stará paní. „Budete muset zaplatit v hotovosti,“ řekla pokladní. Stařenka proklínala hlavní město, tenhle supermarket i lidi z IT, ale přesto sáhla do peněženky a vytáhla stodolarovou bankovku. „Děláte si srandu? Dejte mi správné peníze!“ dožadovala se pokladní. „Co je na tom špatného?“ stařenka byla překvapená. Cizí měnu nepřijímáme!“ řekla pokladní důležitě. “A náš stát mi vyplácí důchod na kartu. Vy nemáte přístup na internet.
Nevím, jak mám platit kartou! Zaplaťte, nebo vraťte zboží zpátky.“ – To už jste se utrhli ze řetězu. Přijel jsem ze své vesnice, abych si koupil tyhle věci! Kdybychom je měli tady, nechodil bych do vašeho vytopeného obchodu. Vezměte si ty dolary!“ ‚Babi, já vám je rozměním,‘ řekl babičce chlapík za ní. No tak, vyměňte je. – A v jakém kurzu je vyměníme? – Samozřejmě v kurzu banky. Podíváme se na jejich webové stránky,“ řekla a vytáhla chytrý telefon. Internet je online!“ vykřikla Anka od druhé pokladny… Všichni lidé stojící ve frontě se na stařenku dívali s obdivem.
