— Borislave!
Borja sebou trhl. Nelíbilo se mu, že ho tak nazývají. Všichni kolegové ho znali jako Borju a nikdy ho neoslovovali celým jménem. Ten, kdo ho tak teď oslovoval, se zjevně díval do jeho pasu.
Borja se otočil. Ve dveřích stála účetní Věra Igorevna. Ve firmě pracovala jen pár měsíců a Borise doslova pronásledovala od prvního dne, ale ani ona mu tak neříkala. Muž se snažil skrýt svou nelibost, ale zřejmě to moc nevyšlo, protože žena doslova vrčela vzteky.
— Věro Igorevno, stalo se něco?
— Cože, ne? Říkáte, že je všechno v pořádku?
„Asi viděla pas a uvědomila si, že její zájem k ničemu nevede,“ pomyslel si a řekl: — Věro Igorevno, možná byste mi to mohla vysvětlit? Nepředal jsem nějaké dokumenty?
— Jaké dokumenty? Tak dlouho mi děláte problémy s hlavou! Boris si všiml, jak řidiči v sousední kanceláři ztichli a pomalu se začali přibližovat k kanceláři, kde Vera křičela čím dál hlasitěji.
– Takže já vůbec nechápu, co se děje.
– Chápete všechno. Křižoval jsem se před vámi jako hlupák a ukázalo se, že na vás doma čeká žena.
– No, samozřejmě mi odpusťte, ale nikdy jsme se nebavili o osobním životě, tak proč bych vám měl vyprávět o tom, kdo je u mě?
– Nemáte ani špetku slušnosti. Není uvedená v vašem pase. Podvádíte ji, podvedli jste mě.
– Víte co… Nikoho jsem nepodvedl a nikdy jsem vám nic neslíbil. A proč mě vůbec z něčeho obviňujete?
– Ztrácel jsem s vámi čas a vy… A vy…
Boris vyšel z kanceláře a zamířil k autu. Do Nového roku nezbývalo moc času a on vůbec nechtěl slavit svátek za volantem. Pomalu vyjel na silnici.
Boris svou práci vždycky miloval. Velké auto, dálnice, mihotající se města a vesnice. Jen na silnici se cítil jako doma. Zimu ale neměl rád: silnice nebyla stejná a auto se těžko řídilo.
O pár hodin později se setmělo a on zastavil na velkém parkovišti, kde kromě něj stálo asi tucet dalších nákladních aut. Říkal si, že bude v plánu a bude mít čas si odpočinout a nabrat síly. Přesunul se do spacáku, lehl si a ponořil se do svých myšlenek.
„A vlastně, proč jsme se s Galjou nevzali?“
Boris a Galina byli spolu přes 10 let. Když se potkali, byl si jistý, že razítko v pase nic nezmění. Obecně byl zklamán ženami a vážnými vztahy. Ale Galja se ukázala být jiná než ty, které potkal před ní. Změnila jeho názory, ale on se stále nerozhodl oženit. Galja si to přála, ale nepožadovala to. Byl si jistý, že se známkou by ztratil něco důležitého, cenného, něco, na čem byl jejich svazek založen.
„Zajímalo by mě, kdybychom to podepsali, žili bychom tolik let? A když je pro ni tento status tak důležitý, proč nemluví o manželství? Fuj. Asi stárnu, když se mi do hlavy vkrádají takové filozofické nesmysly.“
Boris si uvědomil, že nemůže usnout, a sáhl po telefonu. Rychle vytočil číslo a ve sluchátku uslyšel Galinin vzrušený hlas.
– Boj, jsi v pořádku? Stalo se něco?
– Ahoj, ne, promiň. Podíval se na hodinky a zjistil, že jsou skoro dvě hodiny ráno. – Jen jsem dlouho neslyšel tvůj hlas.
“Čekám na tebe —” odpověděla už mírným a klidným hlasem. – Vrať se rychle.
– Dobře, dobrou noc.
Boris položil telefon a okamžitě usnul.
Let proběhl hladce. Uvolnil se a s radostí si uvědomil, že má čas domů na dovolenou. K domu je to jen pár hodin jízdy a chtěl být raději v teple a pohodlí, a tak se rozhodl neodkládat. Do svítání zbývalo ještě několik hodin, ale na místě nemohl sedět, a tak se vydal na cestu.
Jako vždy za oknem blikaly vesničky a kola se otáčela kilometr za kilometrem. V dopoledních hodinách auta na silnici nebyla, a proto Jela bez zpoždění. Projel další obcí a po deseti minutách si všiml něčeho na krajnici. Snížil rychlost, a když se blížil, uvědomil si, že je to žena, nebo spíše stará babička. Nevěnovala pozornost velkému autu, které jelo jen metr od ní, ani se nehnula.
Boris slyšel, že pod kola se často dostávají náhodní chodci nebo ti, kteří tak chtějí odejít ze života. Ale v té babičce neviděl ani strach, ani zoufalství. Jako by šla po ulici pro své věci. Sám nechápal proč, snížil rychlost a zastavil. Po pár minutách se babička srovnala s autem a on vystoupil.
— Dobrý den. Co tady děláte v tuhle dobu? V noci je nebezpečné chodit po silnicích. A je zima.
– Ano, miláčku, ne měsíc květen. Ale já musím. Hned to potřebuju, tak jdu.
A co je tak naléhavé, že jste šli pěšky po trati? Kam vůbec jdete? Možná jsme na cestě. I když je tu jedna cesta, tak si sedněte a svezte se, kam jen to půjde.
– Děkuji ti.
Babička hbitě nasedla do auta a Boris se vrátil za volant a z místa ujel.
Odkud a kam se tedy vydáte? zeptal se a díval se, jak si starší žena otírá zmrzlé prsty.
– Utekla jsem a jdu za synem. Dnes má narozeniny. Myslela jsem, že to stihnu. I když to nestihnu, tak se jen tak uvidíme.
– Ó jak! A mám narozeniny. 31. prosince jsem měl to štěstí, že jsem se nenarodil. Co tím myslíš, že utekli? Odkud?
– Nedávno jsi projížděl městem, takže tam je domov důchodců. Odtamtud utekla. Usnuli a já se rychle sebrala a šla.
Co jste tam dělal, když máte syna? Jak vás tam určil?
Babička sundala Péřový šátek a Boris viděl, že její hlava je téměř úplně šedivá. Nyní si uvědomil, že je jí 70 let, ne méně, i když svým hlasem a pohyby vypadala mladší.
Už tam nebydlím první rok. Je to jako ve vězení. Peníze berou, nikam nepouštějí. A když si budeš stěžovat, budeš bez jídla.
– To je ten případ … co, není na nich vedení? To by na ně uvalilo státní zastupitelství.
– Miláčku, zkusili jsme to, ale nikdo nám, starým lidem, nevěřil. Měli tam takové předváděcí akce, že si to aspoň trochu užili. Nikdo to neřešil, ale pak jsme to dostali. Takže tam sedíme a mlčíme, abychom nedělali potíže.
– Ale jak to, že jste tam byl s živým synem?
– Syn je naživu, jen si myslí, že jsem pryč už dlouho. Jeho otec to řekl jemu i mně. Tak jsem se rozplakala. Vdala jsem se, porodila. Tehdy teprve začínal, ale rychle se do lidí dostal, stal se z něj velký člověk. Všichni se ho báli. A já taky. Stal se velmi krutým. Seděla jsem doma, nikam nechodila. Jednou přišel a řekl mi, že mě už nepotřebuje. Vyhodil mě a vzal mi syna. Řekl, že když ho budu hledat, udělám to horší pro sebe i pro dítě. Co mi zbylo?
– Tak co, zemřel váš tyran?
– Jo, to říkala Iročka. Ve stardomu je jedna sanitka. Hodná holka, milá. Pomohla mi. Když jsem se rozhodla syna najít, obrátila jsem se na ni. Někde na internetu se porozhlédla a řekla, že manžel je už dávno mrtvý. Tak jsem se rozhodla najít svého syna a říct mu všechno. Jirka našel město, kde můj manžel se synem bydlel. Je to sice už hodně let, ale doufám, že ho tam najdu. Nebo aspoň zjistím, kam se mám posunout.
Když babička pojmenovala město, ve kterém žije její syn, Boris si myslel, že osud této ženy má mnoho událostí, které jsou podobné tomu, co se dělo v jeho životě.
Babička pokračovala ve svém vyprávění:
S manželem jsme zpočátku žili dobře. Když jsme čekali na syna, nemohli jsme mu přijít na jméno. Všichni se hádali: on je jeden a já druhý. A když se narodil, rozhodli se mu dát obě jména. Chtěl ho pojmenovat po svém dědečkovi Borisovi a mně se jeho jméno moc líbilo. A tak se nám narodil syn s tak podivným jménem Bořislav.
Boris z těchto slov málem vypustil volant. Prudce zabrzdil. Vyděšená babička se na něj podívala a třásla se za ruku.
– Miláčku, co je s tebou? Je ti špatně?
– Ne, to je v pořádku. Jen jsem unavený. Zastavíme se, oddechneme si.
Boris s obtížemi nabral síly a dojel na nejbližší parkoviště.
Tady se vyspíte, je tam ložnice, teplo a pohodlně se usadí. A já jsem tady.
Babička se přestěhovala zpět, ulehla a rychle usnula a Boris se na ni podíval a vzpomínal na své dětství.
***
– Kde je máma? zeptal se chlapec, který se rozplakal.
– Synu, už jsi dospělý a musíš pochopit, že dospělí to mají těžké. Tvoje máma … milovala někoho jiného a už s námi nebude žít.
– Už mě nemiluje? už jsem se neubránil slzám, zeptal se chlapec.
Boris si pamatoval, kolik bolesti a zklamání tehdy bylo v jeho duši. Nevěřil, že ho milující a starostlivá matka najednou opustila a odešla. Snažil se pochopit, ale dětské srdce odmítalo věřit v zradu blízkého člověka.
Otec ho přesvědčoval, že oba budou šťastní, a Boris si časem zvykl, že matku nemá. Když trochu povyrostl,opět se ozval.
– Tati, chci vidět mámu.
– Už jsme o tom mluvili. Nevrátí se k nám.
– O tom jsem ani nepřemýšlel. Jen se jí chci podívat do očí. Chci vědět, proč mi to udělala.
– Promiň, synu, ale to nejde. Není to tak dávno, co zemřela. Žila na druhém konci země a tam ji také pohřbili.
Pak se pro něj svět opět zhroutil. Držel se jen proto, že věřil, že jednou uvidí matku a dostane odpověď na svou otázku. A teď ztratil naději. Boris se rozzlobil na svého otce, na všechny kolem. Kontaktoval špatnou společnost a většinu času trávil na ulici, a když se vracel domů, chodil s otcem.
Vztah s ním se Borisovi definitivně pokazil. Chlapec konečně uviděl jeho pravou tvář. Bil ho, brutálně a s radostí. Boris viděl úsměv, když se díval na bolestně zkosenou tvář svého syna. Po dalším bití Boris neodolal a odešel. Zaměstnanci dětského domova byli překvapeni, když syn bohatého a vlivného otce požádal o jeho vyzvednutí.
Už druhý den stál otec v ředitelně dětského domova a stříkal sliny vzteku. Křičel, házel papíry, bouchal do stolu, ale chlapec zůstal pod ochranou. Je to něco málo přes rok, co byl Boris povolán do ředitelny A Muž smutným pohledem oznámil, že otec zemřel. Jel autem a byl naštvaný, když ho někdo předjel. Rozhodl se prokázat svou převahu, příliš se rozběhl a nezvládl řízení.
Boris odešel z dětského domova, dostal byt a zůstal v tomto městě bydlet. Roky plynuly, vzpomínky se otupovaly a on úplně zapomněl, co vlastně matka kdysi měla. Ale když viděl tu starou paní, když viděl její oči, cítil, jak se v něm něco třese.
– Je to opravdu ona? To se opravdu stává?
Ve vzpomínkách a úzkostech Boris nechápal, jak usnul. Probudil se, když mu slunce rozzářilo obličej. Otevřel oči a uviděl ženu, jak sedí na ložnici a pozorně se na něj dívá.
– Už nespíte?
– Tvoje auto pořád mrká a syčí.
– Tak by to mělo být. To je v pořádku. Vyspali jste se? Tak si dáme čaj a jdeme.
Teď, když se na tu ženu díval, opravdu viděl svou matku. To jsou ty oči, na které si vzpomněl jako dítě, které tak chtěl vidět a získat odpověď na hlavní otázku ve svém životě.
Když přijeli do města, žena se začala shromažďovat. Natahovala si kapesník, řekla:
– Vysadíš mě tady. Znám jen město a adresu nemám. Zajdu na úřad, jestli mi neřeknou co?
Kdo vám to dnes řekne? Nový rok slaví všichni. A kam půjdete, jsou před námi dva týdny volna. Teď, počkejte.
Vytáhl telefon a zavolal Galovi. Řekl, že nepřijede sám a ona bez dalších otázek souhlasila. Dokonce se smála, že bude mít kdo jíst všechno, co připravila.
– Taky jsem ti chtěl říct, že jsi ta nejlepší. Říct, že tě miluju. A taky, že hned po svátcích se vezmeme, jestli chceš.
Mlčela a Boris uslyšel, že vzlyká.
– Gal, co to děláš? Nechceš? Já tě k tomu nenutím.
– Chci Bojovat. A já tě taky moc miluju.
Boris položil telefon a vrátil se do auta. O pár minut později dorazil k domu.
– Kam jsme přijeli? zeptala se seniorka.
— Domů. Jsme doma. Svátek přece. Kam půjdete?
“Tak co ty,” zavrtěla hlavou žena. “A tvoje žena bude proti,” bránila se a přikývla na Galu, která vyšla na verandu.
— Nebude. Mám ji nejlepší. Bude se vám líbit.
Žena se na něj překvapeně podívala a Boris se otočil. Věděl, že jí musí všechno říct. Když jsem zjistil, že ho hledá. Ale nemohl. Obávat se. Cítil jsem se stále stejně malý a vyděšený chlapec, který si tolik let zakazoval říkat nahlas to nejdůležitější slovo pro dítě.
“Řeknu to doma. Tam je klid, tam je Galia vedle. Tam se to dá říct, ” myslel si, když do domu vtáhl ženu.
Galia, když uviděla hosta, se zbláznila. Divně se usmívala a překvapeně se dívala na Borise. Žena šla do domu.
– Dobře, máte to tady. Je to útulné. Je vidět, že v domě je dobro a láska.
– Boj, nepředstavíš nás? zeptala se Galia.
