Tento příběh se stal dávno, v sedmdesátých letech, v osadě státního statku na panenských pozemcích…
Tamara, manažerka a zároveň prodavačka ve vesnickém obchodě, se chystala brzy ráno do práce a třásla se pod nylonovým pláštěm. Večer bylo zboží doručeno, ale ona a její asistentka Albina byly tak vyčerpané z přebírání a ukládání produktů do lednice, že neměly čas dát do regálů galanterii, papírenské zboží a potraviny. Takže se musely do obchodu vlečou za úsvitu.
Ještě se pořádně nesvítilo, v oknech svítilo jen pár světýlek, vesničané se pomalu chystali do práce. Podzimní počasí bylo vlhké a břečkavé kvůli jemnému mrholení. Nohy obuté v gumácích klouzaly z cesty, která byla považována za zpevněnou, ale ve skutečnosti byla celá ve výmolech a kolejích, takže se nedalo rychle jít.
Před nimi, přímo uprostřed cesty, která vedla podél plotu školy, se nahromadila hromada hadrů. Tamara zaklela: „To jsou idioti! Byli líní je vynést do koše, házeli prošívané bundy, kam mohli! Měly by se děti do školy dostat v hadrech, nebo co?“
Najednou se hromada pohnula a zasténala. Tamara strachy uskočila přímo do louže, zaklela, ale přemohla se a přišla blíž. Sklonila se a viděla, že to nejsou hadry, ale muž oblečený v nepředstavitelných hadrech. A toho muže znala, místního opilce, dalo by se říct i bezdomovce.
„Hej, co se tu poflakuješ?“ kopla ho s odporem. „Dnes ráno ses brzy opil, jdi domů a vyspi se!“
Ale bezdomovec se na ni podíval tak pronikavě skrz své zacuchané vlasy, že Tamara, vůbec ne sentimentální dáma, cítila, jak jí srdce poskočilo. Mužovy oči byly jako oči zahnaného zvířete, v nich mihla beznaděj a jeho tvář byla zkřivená bolestnou grimasou.
„Jak se ještě jmenuješ? Proč se tak šklebíš?“
„Noha,“ zamumlal bezdomovec, „opravdu mě bolí. Musím k záchranáři.“
Nebyl absolutně žádný čas na vyšetření jeho neduhů a mlha mu překážela, a tak Tamara muži přikázala, aby s ní šel do obchodu, protože ve vesnici stejně ještě nic nebylo otevřeno. Dá mu obvaz, jód, nalije mu čaj a pak ho pustí na ošetřovnu, aby se mu dostalo první pomoci. Bezdomovec se s obtížemi postavil a nějak se kulhal a táhl za ženou.
Tak se v zástupu po cestě dostali k vesnickému obchodu a ztuhli úžasem, protože železné dveře byly dokořán otevřené. Na verandě, pod tlumeným světlem lucerny, ležel svázaný strážný Petrovič s krvavou hlavou a špinavým hadrem v ústech. Když je uviděl, zasténal a začal se vrtět, snažil se vyprostit z pout. Tamara zalapala po dechu a přiběhla ke starci. Vytáhla mu roubík z úst a třesoucíma se rukama začala rozvazovat provazy. Ale strážný, kašlaje a plivaje, zaskřehotal: „Jsou tam, kradou…“
„Proboha, kdo jsou to, kdo krade?“ Tamara byla příliš vzrušená, než aby to pochopila, ale bezdomovec byl chytřejší a zapomněl, že se sotva kulhal, rychle vběhl do místnosti.
Provozovatel se za ním vrhl do prodejní plochy. Ve tmě bylo slyšet švih a sténání a bylo vidět nějaké stíny. Poté, co ženu silně strčil, proběhl kolem muž, který si během běhu něco strkal do kapsy a utíkal z obchodu. Na druhém lupiči seděl bezdomovec, hlučně funěl a kroutil si rukama za zády. Na podlaze se tmívala velká kaluž, ale Tamara neměla čas přemýšlet, co to je, a tak se bezdomovci vrhla na pomoc. Vedoucí byla žena s kyprými tvary, takže se jí podařilo zloděje uškrtit svou vahou a společně mu svázali ruce páskem vytaženým z kalhot.
Když Tamara rozsvítila, uviděla scénu chaosu: lahve od vína byly rozbité, z regálů padaly pytle s moukou a cereáliemi, k chaosu se přidávaly rozházené konzervy s jídlem, krabičky cigaret a rozmačkané čokoládové tyčinky. Naštěstí lupiči nestihli vykuchat neroztříděné zboží a trezor se včerejší tržbou.
Hlavní problém byl ale jiný: jeden z lupičů pobodal nečekaného ochránce, bezdomovce, a kolem něj se rozlévala kaluž krve, která se mísila s rozlitým portským vínem. Muž si rukou svíral ránu na břiše, čelo měl pokryté potem, tvář mu rychle bledla, zdálo se, že každou chvíli ztratí vědomí.
Tamara pro jistotu kopla svázaného zloděje botou a spěchala do technické místnosti k telefonu. Třesoucíma se rukama zavolala policii a sanitku. Trochu popadla dech, zavolala řediteli státního statku a nahlásila vloupání do vesnického obchodu.
Když se u obchodu objevil ředitel státního statku San Sanych, lékaři a policisté, bezdomovec byl úplně zesláblý a sotva dýchal. Tamara kolem něj pobíhala. Rozepnula si prošívanou bundu, roztrhla svetr a odhalila ránu, snažila se zastavit krvácení ručníky.
Sanitka rychle odvezla zraněného, policie po ohledání místa činu odvezla zadrženého lupiče. Teprve poté Tamara a její asistentka, která dorazila včas, začaly v obchodě nastolovat pořádek a počítat ztráty.
***
Vesnice žila: nestávalo se každý den, že jim někdo vyloupí obchod. I když tam bylo spousta lidí zvenčí: nádeníci, studentské stavební čety a řidiči převážející úrodu. Všichni zůstávali na kolejích, takže se tam lidé neustále měnili, zkrátka to byl průchozí dvůr. Rozzlobený ředitel křičel, že všechny pošle do pekla a koleje zavře jako ohnisko kriminality.
Vesničané, kteří přišli do obchodu
