Galina a Petro jsou přátelé od dětství. Už ve školce byli považováni za nerozlučný pár. Postupem času se jejich přátelství rozrostlo v mladistvou lásku a poté ve zralé city. Ve škole seděli ve stejné lavici, Petro vždy nosil batoh a doprovázel je domů. Odmala říkal, že jednou Galinu vezme na svatbu. V jejich vesnici je už všichni vnímali jako manžela a manželku a zdálo se, že otázka svatby je jen otázkou času. Galina na žádost o ruku čekala už dlouho, ale Petro z nějakého důvodu otálel. V malé vesnici, kde o sobě všichni vědí, se na jejich svatbu s napětím očekávalo. Jednoho dne se Galina dozvěděla dobrou zprávu, o kterou se rozhodla podělit s Petrem. Když šla po břehu řeky, nesměle sklonila hlavu a řekla: – Mám pro tebe novinku. Budeme mít dítě. Petro chvíli mlčel a pak klidně odpověděl: – Dobře, tak počkej v sobotu na dohazovače. Galina poskočila radostí a ani si nevšimla, že na Petrově tváři žádná radost není.
Nastal dlouho očekávaný den. Galina spolu s matkou a sestrou připravila spoustu lahodných jídel, prostřela slavnostní stůl a uklidila dům. Rozhodla se, že rodině o svém těhotenství neřekne, aby to bylo překvapení. Celý den byla dívka na četě, každých pět minut se dívala z okna a úzkostlivě čekala na Petrův příjezd. Hosté se začali scházet, ale Galina dál poslouchala každý zvuk ze dvora. Několikrát vyběhla ven, ale Petro tam nebyl. K večeru, když už slunce zmizelo za obzorem, bylo zřejmé, že nepřijde. Druhý den seděla Galina na autobusové zastávce s unavenými rameny. Už jí nezbývaly žádné slzy – všechny je v noci vyplakala. Dívka si uvědomila, že ji Petr opustil. V hlavě se jí honily myšlenky, jak se ukázat lidem ve vesnici, jak říct rodičům o svém neštěstí. Najednou se jí někdo dotkl ruky. Zvedla hlavu a uviděla asi šestiletého chlapce, který ji náhle objal kolem krku a začal plakat. — Mami, mami, kde jsi byla? Tak dlouho tě hledám!
Galina byla ohromená. Přistoupil muž, zřejmě otec dítěte, a pokusil se jí syna odvést. Chlapec se však Galiny pevně držel. Opatrně ho objala, aby ho uklidnila. Muž se posadil vedle ní a čekal, až chlapec usne, a promluvil: — Je mi to líto. Denisovi se po mamince moc stýská. Zůstali jsme sami. Nikdy předtím se takhle nechoval. Nevím, co se s ním stalo. A co je s tebou? Proč máš slzy? Galina nečekaně pro sebe všechno pověděla cizinci. Muž chvíli mlčel a pak řekl: — Tak si mě vezmi. Pokud si tě Denis vybral za matku, může to být znamení osudu. Přijmu tvé dítě za své a dá-li Bůh, budeme mít spolu děti. „Ale já ani neznám tvé jméno,“ odpověděla Galina zmateně.
„Olexandre,“ představil se. „A já jsem Galina,“ řekla. O měsíc později měli malou svatbu a přestěhovali se do vesnice Oleksandra, daleko od zvědavých pohledů a drbů. Místní obyvatelé Galinu vřele přivítali, protože si Oleksandru vážili pro její pracovitost a laskavost. Teprve později se Galina dozvěděla, že jejím novým manželem je hlava kolektivní farmy. Postupem času se skutečně milovali a žili šťastný život. Měli další dvě děti, které milovali stejně jako ostatní. O několik let později se jejich děti a vnoučata sešli v jejich domě, aby oslavili zlatou svatbu. Během svátků Denis přistoupil ke Galině, položil jí hlavu na rameno a tiše řekl: „Mami, pamatuješ si, jak jsem tě poprvé oslovil? Věděl jsem, že nejsi moje rodina, ale cítil jsem, že mě budeš mít ráda a nikdy mě neopustíš.“
