Od dětství žije Oleh se svou romskou matkou. Ta měla tělesný handicap – krátkou ruku, což bylo důvodem, proč byl od dětství šikanován svými vrstevníky. Od školky Oleh jen slýchal, jak se mu ostatní děti posmívají kvůli jeho matce. Svou matku nenáviděl. Od dětství snil o tom, že uteče z domova a nikdy se za matkou nevrátí. A ta zasvětila celý svůj život synovi. Čas rychle utíkal. Než se Marina nadála, její syn končil střední školu a dělal přijímací zkoušky na univerzitu v Kyjevě. A sám Oleh byl velmi šťastný a nadšený, že konečně může z tohoto města utéct. Říkal, že už se sem nikdy nevrátí. A přesně to se stalo. Oleg nastoupil na univerzitu, kde vždycky snil o studiu.
Tam našel lásku, oženil se a našel si dobrou práci. Nyní má krásnou ženu a dva syny, pracuje ve velmi prestižní firmě a má vše, o čem vždy snil. Ale na svou matku vůbec nemyslel. Za ta léta skutečně nikdy nenavštívil své rodné město ani svou matku. Telefonoval s ním jen několikrát, a to jen proto, že mu volala jeho matka. A jednoho dne, bez ohlášení, přišla jeho stará paní navštívit svého syna. Neviděla ho už mnoho let a svá vnoučata vídala jen na fotografiích.
Oleg nebyl vůbec rád, že vidí svou maminku. Jako obvykle se jí místo vlídného a přátelského pozdravu rozhořčeně zeptal, proč přišla. Marina synovi řekla, že má pocit, že brzy odjede, a tak se přišla rozloučit s ním a s vnoučaty. Oleha tato slova nedojala, a tak se snažil matku co nejdříve dostat z jejich domu. Inzeráty Koupil jí lístky domů a dokonce ji odvezl na nádraží. Po nějaké době přišla zpráva –
Marina zemřela. Marinin soused o tom řekl Olegovi. Ten se neodvážil přijít na matčin pohřeb, ale jen na čtyřicet dní. Soused mu ukázal cestu na hřbitov a k matčinu hrobu. Když jeli autem, vyprávěla mu velmi zajímavý příběh. Ukázalo se, že když byl Olegovi teprve rok a půl, měla s matkou nehodu. Narazilo do nich auto řízené opilým mužem. Marina, aby zabránila zranění svého syna, vzala celý náraz na sebe.
Tak se stalo, že si po mnoha operacích musela zkrátit levou ruku. Oleg okamžitě zbělel. Okamžitě se před matkou zastyděl, že jí svým chováním ničí život. Ale už bylo pozdě. Ten muž stál u matčina hrobu téměř do setmění a prosil ji o odpuštění. Věděl, že mu odpustila, ale v srdci mu bylo velmi těžko a smutno z jeho slov a činů.
