Manželé byli na cestě na svatbu svého přítele. Cestou se přihnala sněhová bouře. Bylo těžké cokoli vidět. Kirill zastavil auto. – “Támhle je Waugh! Vidíš?” vykřikla Káťa. Byl to malý domek. Manželé jeli ke světlu. Vystoupili z auta, šli podél plotu a drželi se za ruce. Kirill zaklepal na dveře. -“Kdo je to?” “Ztratili jsme se,” vykřikl Kirill.
Dveře otevřel malý stařík. – “Musíme přečkat tu vánici,” dodal Kirill. -Přijďte. V domě byla velká stará kamna, dlouhý stůl, dvě židle a železná postel. Nic jiného v domě nebylo. -“Bydlí ve vesnici ještě někdo?” zeptala se Katia. – “Moji přátelé jsou všichni mrtví a nejsou tu žádní mladí lidé. -“Je to do města daleko?” zeptal se Kirill.
– “Musíš se vrátit. Z vesnice nevede do města žádná cesta. Napili se čaje ze železných hrnků a šli spát. Kirill už skoro spal a Káťa ho začala budit: “Kirille, někdo je tady. V domě byla tma. Kirill nic neviděl. – Jdi spát. Je to kočka. Manželé se probudili brzy ráno. Dveře trochu zavrzaly a dovnitř vešel starý muž s dřívím. U snídaně se Kirill starce zeptal, jestli má kočku. -“Ne, nemám kočku. To je vrzání? Moje žena zemřela před dvěma lety. Od té doby za mnou občas chodí. Káťa a Kirill se na sebe podívali a nechápali, co se děje.
Po snídani šli očistit auto od sněhu. Pak jim stařec ukázal cestu: “Jeďte po silnici, pak projeďte lesem. Před zatáčkou uvidíte rozcestník. Nepřehlédněte ji. Až se vrátíš, přines mi chleba a cukr.
Pokud ne, neboj se, neurazím se. Dům už byl za námi. -Eh. Od smrti babičky se mi o ní ani nezdálo,” řekla Káťa. Svatba skončila a oni byli na cestě zpět. Vzali chléb a cukr, jak slíbili, aby je dali starci. Dlouho hledali starcovu vesnici, ale nikdy ji nenašli. -“Muselo se nám to všechno zdát,” řekla dívka. – “Možná. Ale jak jsme mohli mít stejný sen? Starý muž je naživu.
– Myslím, že starý muž a jeho žena nechtějí žádné svědky. Tak se před námi schovali.
