Před několika lety se v mém životě stal příběh, na který asi nikdy nezapomenu.
Na oslavě narozenin své kamarádky jsem se seznámila s příjemným klukem, Dmitrijem. Celou dobu jsme si na oslavě povídali, pak mě doprovodil domů, vyměnili jsme si čísla a o dva dny později mě pozval do kavárny. Dmitrij přišel na rande v obleku s kravatou a s kyticí květin.
Připadala jsem si tak legračně, že jsem se ho dokonce bezděčně zeptala, proč se tak oblékl. Všechno ostatní šlo dobře. S Dimou jsme měli hodně společného: podobný pohled na život, zájmy… Chodili jsme spolu několik měsíců, když jsme si uvědomili, že v našem vztahu nastalo nové období: nastal čas, abychom spolu začali bydlet.
V sobotu jsem si sbalila věci do kufru a v neděli jsem se k Dmytrovi nastěhovala. Okamžitě mě znepokojilo, že bydlí v jednopokojovém bytě, navíc na takovém místě, kde nejsou žádné možnosti soukromí. Ve svém domě jsem se mohla snadno před všemi uzavřít, ale tady mě děsil fakt, že jsme museli být pořád spolu, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. A tak jsem si ukládala své maličkosti na poličky a připravovala se na to nejlepší, ale to nejlepší se nekonalo. Hned druhý den ráno nás probudil telefonát.
Volala Dmytrova matka. Podal mi telefon a řekl, že jeho matka se mnou chce mluvit. “Proč spíš? “Vstávej a udělej Dimovi snídani, ty nestydo,” řekla mi bez pozdravu a rozloučení. Napsala jsem Dimovi nákupní seznam s nějakými potravinami, které má udělat, a začala jsem si balit kufry zpátky. Během deseti minut jsem byla v dopravní zácpě venku z domu a ani jsem si nestihla vyčistit zuby.
Dima mi pořád volal, když přišel domů, psal mi, ale já mu neodpovídala. Neměla jsem mu co říct. Matčin telefonát mě probudil a já se rozhodla správně.
