Mám čtyři sestry, všechny od různých mužů. Moje matka se vdala až pětkrát. První manžel mou matku opustil, když byla těhotná. Poté se seznámila s druhým manželem, ale ani s ním to nevyšlo. Slíbila si, že už nikdy nebude chodit s nikým jiným, ale než uplynul rok, našla si nového přítele a porodila s ním dítě.
Matka se k němu chovala velmi ošklivě. Když měla vztah s třetím mužem, potkala mého otce a zamilovala se do něj, což je, řečeno na rovinu, zrada. S mým otcem měla šťastné manželství, ale před dvanácti lety zemřel a ona si o dva roky později našla nového muže. V žádném případě matčino jednání neomlouvám, je přinejmenším špatné. Takhle nás porodila, ale bohužel zůstala zase sama.
Rozvedla se i se svým posledním manželem a definitivně ukončila svůj osobní život. Moje máma říká, že jsme všichni podobní svým rodičům, ale ona má svou vlastní povahu, já ne. Jsem jediná, kdo vypadá přesně jako můj otec, a to mi dělá moc dobře. Moje sestry si ze mě dřív dělaly legraci kvůli mé vadě řeči a jen starší sestra mě podporovala a uklidňovala.
Hodně mě toho v životě naučila, a když to řeknu na rovinu, byla to ona, kdo mě vychoval, ne moje matka. Když se vdala, chyběla mi a ostatní sestry mě začaly ještě víc ponižovat a urážet a neustále říkaly, že v životě nic nedokážu. Všechno se změnilo, když jsem se vdala. Seznámili jsme se na univerzitě a po promoci mě požádal o ruku.
Nyní žiji docela dobře a máme spořádanou rodinu. Moje sestry mě požádaly, abych jim odpustila, a já jsem jim odpustila: moje starší sestra mě naučila, že člověk by neměl k lidem chovat zášť.
