To už jsem uklízela dům: bylo zameteno, tak jsem začala vytírat podlahu. A tchyně schválně vysypala drobky na čerstvě vytřenou podlahu. Překvapeně jsem se na ni podívala. Viděla jsem, že to udělala schválně.
– Mami, co to děláš? Viděla jsem, že jsi to udělala schválně!
Tchyně se na mě pohrdavě podívala a řekla:
– Tak budeš zase uklízet! Nic se ti nestane!Pak se spokojila se svým vtipem a vrátila se do postele. Šel jsem do druhého pokoje, vzal koště a vysavač a začal zametat podlahu. Tchyně si začala číst noviny, které předtím četla mnohokrát.
– Proč mě tak nenávidíš? Čím jsem si zasloužila, aby se ke mně chovala jako k odpadu! Vařím ti, peru ti, koupu tě a oblékám tě. A moje dcera ti vždycky pomáhá! Proč mě tak nenávidíš?“ ptala se tchyně.
Ani se ke mně neotočila a nic neodpověděla. Nečekala jsem na její omluvu ani vysvětlení. Rozplakala jsem se. Dokončila jsem vytírání podlahy a odešla. Šla jsem se umýt a pak jsem šla na zahradu. Doma jsem měla vždycky plné ruce práce.
Můj manžel zemřel před mnoha lety. Naší dceři Viktorii bylo tehdy teprve osm let. Těsně po pohřbu mi tchyně řekla:
– Řekla mi: „Zůstaneš se mnou! Jdi do prdele, že ses odstěhovala. Nechci, aby se po vesnici rozneslo, že jsem tě vyhodila.“ A já samozřejmě souhlasila. Koneckonců, nebylo kam jinam jít. Moje sestra a její dvě děti byly na návštěvě u mých rodičů. Pro mě a mou dceru tam prostě nebylo místo. Pevně jsem doufala, že i přes tchýninu špatnou povahu s ní nakonec najdeme společnou řeč.
Ale zázrak se bohužel nekonal. Na veřejnosti se ke mně tchyně chovala normálně, ale když jsme byly doma jen my dvě, vždycky si ze mě dělala legraci. Říkala mi, že bych ji měla poslouchat.
– Jak jsi hloupá! Copak tě vůbec někdo potřebuje! Žádný muž se na tebe ani nepodívá! A ještě ke všemu máš dítě! Budeš žít s Vicucií se mnou! A až umřu, budeš mít můj dům! A jestli neuděláš všechno, co po tobě chci, přenechám dům svým synovcům! A tobě nezůstane nic!
Toho jsem se velmi bála, a tak jsem souhlasila a se vším se smířila. Dělala jsem všechno, co jsem mohla, aby se dcera měla dobře. A moje tchyně žila svůj nejlepší život. Už přes devadesát let. Na zdraví si nestěžuje. Celý svůj důchod utratí za sebe.
Vyžaduje, abych jí kupovala dobré, drahé a chutné jídlo. Už dávno jsem si uvědomila, že jsem před mnoha lety udělala velkou chybu. Neměla jsem souhlasit s tím, že budu žít se svou tchyní.
A kromě toho jsem tolik let snášela takové ponížení. Moje Viktorie nyní dokončuje studia na univerzitě. Má přítele, kterého si hodlá vzít. Je to velmi milý muž. Po svatbě s ním budou žít. Opravdu doufám, že Viktorii v životě všechno vyjde.
Je mi moc líto sebe i jejího promarněného života.
