Je mi 32 let. Moje první manželství se rychle rozpadlo a já jsem nezvládala každodenní život. Druhé manželství mi přineslo úspěšnou kariéru a dva byty. Na jeden jsem si vydělala sama a dobře ho zrekonstruovala, druhý, malý jednopokojový byt, mi odkázala babička jako dědictví.
Plánovala jsem ho pronajímat a Andrew bydlel v malém domku se svou matkou. Dříve bydlel v bytě s matkou a bratrem, ale pak si jeho bratr založil rodinu a rozhodli se vrátit domů. Dům potřeboval rekonstrukci a další investice.
Tak to šlo dál: co se vydělalo, investovalo se do domu, jednou zatékalo střechou, jednou zamrzaly zdi… Když jsme se s Andrejem seznámili, okamžitě se mezi námi objevily city. Vztah se rychle rozvíjel, Andrzej se nastěhoval i s mými věcmi. Neměli jsme svatbu, jen civilní sňatek.
Čekala jsem dítě. Moje kariéra byla na ústupu, zvykla jsem si být nezávislá a pronajala si druhý byt. A tam nás začala často navštěvovat tchyně. A v rozhovorech se vždycky objevila stejná myšlenka, že je pro ni těžké žít sama v domě.Když žila se svým synem, starala se o pozemek a renovovala dům, ale teď si neví rady. Původně tchyně navrhla, abychom se k ní nastěhovali, ona by pomáhala s dítětem a společně bychom dům renovovali.
Malovala si idylický život v domě, vyjdete z domu – všechno kvete. Není to stejné jako v krabici s panelákovým oknem. A jak je to hezké pro dítě. Uvědomila jsem si, že tato nabídka mě nenadchla, a tak jsem zvolila jinou taktiku: „Pomozte mi, chudáku, nešťastná, nemocná, sama v tomhle domě, která nikoho nepotřebuje.“ A tak jsem se rozhodla, že ji budu podporovat.
Zdálo se mi to zdravé a jako vždy jsem nepovažoval za vhodné zasahovat do vztahu mezi matkou a synem a jejich majetkem. Ale jednou jsem tchyni navrhl, aby dům prodala a koupila si byt, že s tím bude méně starostí.
Ale tchyně uraženě řekla: „Ne každý si může dovolit koupit byt, za dům se moc nedává, na byt není dost peněz.“ A tak jsem se na to podívala.
A najednou zvonek: otevírám dveře – na prahu stojí manžel s matkou. Tchyně je šťastná, doprovází ji dort. Sedíme u čaje a tchyně mi říká: „Přemýšleli jsme s Andrejem, že bychom se přestěhovali do vašeho jednopokojového bytu. Bylo by to k vám blíž a já bych mohla chodit hlídat vnučku, sama doma to mám těžké. A můj dům by pro nás byl jako pozemek.“ “To je pravda.
Tchyně očekávala, že její návrh upřímně uvítám. Ale její slova mě přivedla na mizinu. Vstala jsem a zdvořile řekla jen: „Ale jakmile se za tchyní zavřely dveře, snažila jsem se Andrejovi jasně vysvětlit svůj postoj:
„Všechno chápu, moje matka je sice starší člověk, ale má dva dospělé syny, z nichž jeden žije v jejím bytě, proč bych měla řešit bytové problémy tvé matky?“ Slovo dalo slovo, Andrew se urazil:
„Tak co jsme to za rodinu, když máme každý své vlastní problémy?“ ‚Ne,‘ odpověděl jsem. A tchyně se urazila na mě. Teď si myslí, že jsem nevděčná, a neustále proti mně poštvává mého manžela. A já upřímně nechápu, co jsem udělala špatně.
