S manželem jsme se vzali hned po vysoké škole. Měla jsem dva syny, z nichž jsou dnes dospělí muži s vlastními rodinami.Ale když byly děti malé, všimla jsem si, že se můj muž začal poohlížet po jiných ženách.
Později jsem zjistila, že je to typ muže, který nevynechá žádnou příležitost se ženou. Když děti vyrostly a odešly na vysokou školu, stali jsme se s manželem pro sebe cizími lidmi. Jeho zálety jsem snášela jen kvůli dětem, aby se netrápily, ale když vyrostly, uvědomila jsem si, že mě s ním nic nespojuje. Požadovala jsem rozvod.
Rozdělili jsme si byt a šli každý svou cestou a já žila v tichu a samotě. Občas jsem si na manžela vzpomněla, vždyť jsme spolu žili tolik let. Bylo mi smutno, že si na mě ani o svátcích nevzpomněl, nezavolal ani nenapsal.
Udržoval kontakt jen s našimi syny. Děti pochopily, že už s ním nemám nic společného, a tak se snažily o svém otci se mnou nemluvit. Uplynulo dvanáct let, když jsem najednou uslyšela klepání na dveře. Otevřel jsem a…. chvíli jsem nemohl dýchat. Stál tam můj manžel.
Za tu dobu hodně zestárl. Bylo zřejmé, že je nemocný, že s ním není něco v pořádku. Chvíli jsme mlčky stáli, pak jsem ho pozval do domu. Bylo tolik nevyřčených slov a teď jsme si nemohli nic říct.
Po druhém šálku čaje manžel konečně promluvil o svém životě. V jeho životě nebyla žádná stabilita. Žil divokým životem ze dne na den. Pak se jeho zdravotní stav zhoršil a on neměl kam jít. Pak se zeptal, jestli je nějaká šance, že bychom mohli být zase spolu.
Omluvil se za ta léta a zrady z mládí a já nevím, co mám dělat. Na jednu stranu jsme spolu 12 let nemluvili, nevolal mi, neptal se na mě. Možná proto, že mi chtěl dát šanci začít nový život bez minulosti.
Na druhou stranu je to nemocný člověk a mně jeho osud není vůbec lhostejný. Byl to otec mých dětí, moje první a poslední láska. Ještě jsem mu nedala definitivní odpověď. Řekl mi, abych si to promyslela. A tak teď sedím a přemýšlím, zvažuji všechna pro a proti.
