Na první pohled vypadá tento příběh jako jednoduchá fikce, ale nejdříve si ho přečtěte. Světlana viděla v sirotčinci jedenáctiměsíční holčičku Angelinu. Po návratu domů Světlanu přemohly myšlenky na dívku. Ta už nikdy neopustila mysl matky dvou chlapců. Světlana si promluvila se svým manželem. Chtěla dítě dlouho kojit. Manžel byl proti rozhodnutí své ženy: malá Angelina měla stále bujné kytky nejškodlivějších nemocí.
Dítě nevidělo, neslyšelo a dokonce ani neudrželo hlavičku. Světlana byla odhodlaná jít do toho naplno. „Víš, že ta holčička není cenná,“ řekla vedoucí školky, „měla sis to dobře rozmyslet nebo měsíc počkat. „Aha, to je pravda,“ snažila se Světlana ovládnout, „horší znamená, že už to rozhodnutí těžce nesla, a teď se ji snaží přesvědčit, aby Angelinu oddělila od matky, je to moje dcera, nikdy neustoupím. A to, že měla takové potíže, je tvoje vina.
Ne, abyste dítě vyšetřili, abyste se o něj postarali… čekáte, až bude zapsáno jako invalida, abyste dostali víc peněz? Ředitel zabouchl dveře a Světlana zůstala sama se svými myšlenkami. Angelina, její dcera, to cítila od prvního okamžiku, kdy dítě uviděla. Vyplnila všechny papíry a konečně odvedla dceru domů. Její manžel Světlanu opustil – nevydržel ten tlak. Světlana se nevzdala. Chodila s Angelinou k lékaři, pokroky byly vidět každý den a to ji motivovalo k dalším cílům. Za měsíc se Angelina plazila a za další dva už chodila, přičemž se přidržovala pohovky, aby měla oporu.
S každým Angelininým krokem se Světle zalily oči slzami. Jednoho dne uslyšela hluchá Angelina náhlé zazvonění interkomu: kurýr jí přivezl nové oblečení na míru. To děvčátko vyděsilo a rozplakalo se. Angelina to uslyšela. Slyšela. Sveta a Angelina musely udělat poslední krok k plnému štěstí – operaci zraku. Šedý závoj přes Angelininy hnědé oči jí nedovolil obdivovat krásu světa kolem sebe, krásu své matky.
Vše bylo připraveno k operaci, ale lékař nedával stoprocentní naději. Šedý zákal se měl léčit od narození, ne v tak zanedbaném období. Angelina byla od malička silná a statečná dívka. Svitlana si byla jistá, že se její dceři zrak vrátí. Po operaci lékař s nepříliš povzbudivou prognózou sundává dítěti obvaz z obličeje. První vrstva, druhá, třetí, čtvrtá… Obvaz se zdál být nekonečný, ale poslední klubko zůstalo v rukou lékaře. Ostré světlo v očích přimělo Angelinu přimhouřit oči a pak se jí zorničky rozutekly do různých stran, jak bylo jejím starým zvykem.
Později se Angelina soustředila na doktorovu tvář, rozhlédla se po všech objektech ve svém zorném poli a zastavila se u Světliny tváře. Děvčátko se pozorně a s vážným výrazem zadívalo Světě do očí a zachichotalo se. Světlana dceru objala a rozplakala se, pak se její slzy smísily s hlasitým a zvučným smíchem. Angelina byla nejsilnější dívka, jakou kdy Světlana poznala. Ano, jak jsem řekl na začátku, ten příběh je jako pohádka. Šťastný konec to jen dokazuje, ale já Světlanu znám osobně a byla jsem svědkem prvních krůčků malé, ale tak statečné Angeliny.
