Moje sousedka nedávno oslavila 90. Ne že bych si s ní byla příliš blízká, ale nebyly jsme si cizí. Občas jsem se u ní zastavil, abych si se starou paní, milou a zajímavou ženou, popovídal.
Tak jsme si začátkem měsíce povídaly a já se dozvěděla, že Marie Petrovna slaví příští víkend výročí. Samozřejmě jsem nedostala žádnou pozvánku na oslavu, protože lidé v tomto věku obvykle neslaví, ale už tehdy jsem věděla, že přijdu s dortem a babičce pogratuluju. Babička žila sama, její manžel byl pryč a děti se odstěhovaly.
Rozhodla jsem se neodjíždět příliš brzy, aby babička mohla slavit se svými dětmi, protože ty se, jak mi babička řekla, vídají jen zřídka. Když jsem tedy dorazila k babičce domů, mé překvapení bylo ohromující. Dům byl pečlivě uklizený, z kuchyně se linula vůně čerstvého jídla a babička tiše seděla v křesle a sledovala televizi. “Všichni už museli odjet,” pomyslela jsem si a nevěřila tomu, protože jsem zahlédla něčí auto.
Když mě stará paní uviděla, její úsměv se rozzářil, viděla jsem, že je šťastná, že ji někdo přišel pozdravit, v očích měla lehké slzy a já si byla jistá, že jsem první člověk, který ji dnes navštívil. Bylo mi staré paní tak líto, že jsem se rozhodla ještě chvíli zůstat, protože podle stolu v jejím domě jsem viděla, že očekává mnoho dalších hostů. Seděly jsme tam, stará paní mě pohostila a později jsem se dozvěděla, že jí nikdo z jejích dětí ani vnoučat ani nezavolal, aby jí pogratuloval.
Ani jsem nevěděla, co říct, bylo mi jí tak líto a viděla jsem, že sotva zadržuje slzy. Ze všech sil jsem se ji snažila utěšit, ale bylo vidět, že její duše trpí. Tu noc jsem dlouho nemohla usnout.
Nemohla jsem pochopit, jak je možné, že jsem byla ve svém volném dni tak zaneprázdněná, že jsem matce a babičce ani nepopřála k jejich výročí. Nezapomínejte na své rodiče, častěji jim volejte, navštěvujte je, vždycky na vás čekají. Líbil se vám článek? Sdílejte na Facebooku
