V mateřské škole pracuji již dlouho a za ta léta jsem viděla mnoho zajímavých věcí, například děti ze sociálně slabých rodin chodí do školky samy nebo tiše sedí u stolu a jedí, zatímco ostatní zlobí. Nedávno se stalo něco, co mě šokovalo nejvíce v historii mé práce v mateřské škole. Před několika měsíci přišla do mé skupiny holčička, celá milá, upravená, hodná a dobře vychovaná. S nikým se však nebavila a nikoho k sobě nepustila.
Spřátelila jsem se s ní jen díky svým bohatým zkušenostem s prací s dětmi. Jmenovala se Irina. Její rodiče si s ní nehráli a nerozmazlovali ji jako ostatní. Spíše se bavili, když jejich dcera chodila do školky, aby se jim nepletla pod nohy.
Několikrát Irinu ani nevyvedli ze školky a už seděla na schodech, chudinka, s nafouklými tvářičkami, ve starém, ale velmi slušivém kabátku. Z té fotky se mi chtělo brečet, a tak jsem si ji jednoho dne vzala domů.
Celou noc jsme volali jejím rodičům, než jsme zjistili, že je to zbytečné – zavěsili nám. Několikrát u mě holčička zůstala a druhý den si ji rodiče vyzvedli pozdě ze školky a vymlouvali se, že si mysleli, že školka má možnost nechat dítě přes noc.
Když mi došla trpělivost, začala jsem sbírat papíry, abych Irininy rodiče zažalovala, zbavila je rodičovských práv a vzala si ji zpět ke mně. Případ stále trvá a já neustoupím. Jsem si jistá, že Irinu vychovám stokrát lépe než její vlastní rodiče.
