– Chudák Světlana, ten hajzl ji pošle na onen svět. Za pět let ji oplodnil se čtyřmi dívkami. „A zase!“ rozhořčila se Marie Jegorovna, „Děti jsou květy života. Jsou mladí, ať si pořídí vlastní děti. „Miluje Pjotr Svitlanu?“ odpověděla sousedka tázavě. „Ano, miluje… Myslí jen na tohle místo! Ona si s nimi neví rady: nespí, skoro nejí… Pomozte jí! Máš v sobě tolik síly, musíme najít někoho tak silného! Zaslechli jsme zvuk motorky. Petro z ní vyskočil a s křikem vběhl do domu:
– „Mami, je konec! Odvezl jsem ženu do polárního domu! Tentokrát to bude určitě kluk, ukázal to ultrazvuk… Uvidíme… Liki není kluk. „Ty umíš dělat jenom holky, a moje Světlana se nafoukla,“ křičela tchyně. „To Světlana byla po tobě, ty máš v rodině jenom holky,“ rozhořčil se zeť. „Přestaň být sprostý! Naše dcera nám může dát aspoň sklenici vody, když je jí sto let, ale vy chlapi od vás nic nedostanete. Pro ženu je všechno jednoduché. My poskytujeme jenom nádobí, zakvasky jsou vaše! Chtěl něco říct, ale Jegorivně zazvonil mobil. Je všechno v pořádku? Kdo je to?“ Tchyně se rozplakala. Spojení se ztratilo.
Z rozhovoru matka zjistila, že dítě je silné. „Je to holčička!“ „Podívejte se pořádně! Táta mi říká, že je klenotník,“ smála se Jegorivna. Vyprskla smíchy a Pjotr se vrhl k telefonu. Stokrát vytočil číslo polárního domu, ptal se, koho si Světlana Ignatovová najala, a po každé „chlapec“ vykřikl. Tchyně se rozhodla zavtipkovat a řekla, že je to zase holka. Při pohledu na zeťovu radost se Jegorivna zkroutila u spánku. Po desátém pokusu se rozhodl, že si zavolá ještě jednou. Petro však zřejmě sestru natolik vyvedl z míry, že se rozhovor změnil v konkrétní: „Ještě jednou dobrý den.
„Koho Ignatova porodila?“ „Holčičku!“ vykřikla sestra ve službě. „Vy jste mi říkala, že je to kluk?“ – Zeťák málem dostal infarkt. „A teď, zeťáku, běž do práce a vyber věno! „Je to zase holka!“ řekla Jegorivna. Muž vyskočil z domu a na své staré motorce uháněl do okresního centra. Patnáct minut volal na recepci, aby dostal přesnou odpověď.
Mladá sestra si vyslechla jeho příběh a zasmála se. Požádala ho, aby se podíval třetím oknem ve druhém patře. Když se soucitný Petr podíval nahoru, uviděl svou Ljubu. Usmála se a něco řekla. Novopečený otec však nic neslyšel. Jeho žena zvedla dítě a otočila ho k oknu. Bylo těžké neobdivovat takovou důstojnost. Petro padl na kolena a znovu se rozplakal. Dědic! „Chlapec!“ slyšelo celé okolí. Všichni kolemjdoucí se usmívali a přáli dítěti šťastný život a pevné zdraví!
