Když bylo Koljovi osm let, rodiče se rozhodli poslat ho do sirotčince. Důvod byl prostý: neměli dost peněz. Nedávno se jim narodilo druhé dítě, takže to bylo ještě těžší. Ale nechtěli se malého vzdát, byla to škoda, ale s Nikolajem se rozloučili snadno. Poprosili syna, aby se neurazil. Řekli, že jakmile budou mít peníze, určitě si ho přivezou. Kolja na rodiče čekal, věřil, že těžká doba pomine a všichni budou zase spolu. Zpočátku rodiče za synem často jezdili. Nosili mu sladkosti a dárky a říkali mu, že má být trpělivý a rodina bude zase pohromadě.
Pak se jejich návštěvy stávaly stále méně častými. Když Kolja končil střední školu, úplně ztratil naději na opětovné shledání. Věnoval se studiu, aby nějak zapomněl a nemyslel na své citové zranění. V osmnácti letech Kolja nastoupil na státem hrazenou univerzitu a byl mu přidělen pokoj na koleji. Kolja ve studiu vynikal a v posledním ročníku mu byla nabídnuta stáž ve velké firmě.
Tam později získal práci. Kolja stoupal po kariérním žebříčku sebevědomě a rychle. Ostatně nic jiného ho v životě nezajímalo ani nerozptylovalo. Na rodinu nemyslel, nepotřeboval ji. Díky tomu se Kolja stal velkým režisérem, ukazovali ho v televizi, jak reprezentuje svou firmu. Tak jeho rodiče poznali svého syna na modré obrazovce. Konečně si vzpomněli, že mu kdysi slíbili, že ho vezmou zpátky, ale svůj slib nikdy nesplnili. Rodiče si prošli těžkým obdobím. Mladší dítě nesplnilo očekávání.
Něco provedl, naložil na rodiče velkou zodpovědnost a utekl. Rodiče se proto rozhodli obrátit na Kolju. Jak sami říkali: „Jsi naše krev, náš drahý syn. Pomoz svým rodičům splatit dluh jejich dítěte. A Kolja jim pomohl s jedinou podmínkou. Dal jim peníze, které potřebovali, a požádal je, aby se v jeho životě už nikdy neobjevili.
