Věkový rozdíl mezi mnou a mým bratrem je 8 let. On je starší. Před třemi lety se oženil. Chtěl žít v bytě své ženy, ne s našimi rodiči. Nebyla jiná možnost. Nájemné bylo příliš vysoké. Byla jsem už sedm let vdaná a vyrůstali jsme s pětiletým synem a tříletou dcerou. Moje žena pochází z hlavního města. Proto jsem se tam přestěhoval. Nebo spíš jsme se tam seznámili. Musel jsem pracovat v Kyjevě. Podařilo se mi sehnat malý byt. Ale i tak jsem byl často o víkendech doma. Po svatbě jsem se do rodného města vracel většinou jen zřídka.
S Dianou zaplatili další velký byt, aby měly děti víc prostoru. Ten byl pro děti, pro budoucnost. Čas od času do něj pouštěli nájemníky. Nedávno jsem dostal zprávu, že nás bratr přijel s rodinou navštívit a čeká na mě, abych se s ním setkal na nádraží. Okamžitě jsem se tam vydal. Samozřejmě jsem byl rád, že bratra vidím. Dlouho jsme se neviděli. Nebyl jsem doma už čtyři měsíce. Tehdy mi zavolali rodiče. Ptali se, jestli už přijeli hosté, a začali naznačovat, že hotely v hlavním městě jsou příliš drahé a že by bylo skvělé, kdybych Olega, jeho ženu a syna ubytoval u sebe.
Nechtěl jsem odmítnout, ale v té době jsem měl v bytě nájemníky. Nemohl jsem je jen tak vyhodit. Dali jsme si oběd a moje žena uvařila rychlé jídlo. Navrhla, že se projdeme po městě, abych nás mohl provést. Ona mezitím uvaří něco dobrého k večeři. Souhlasili jsme. Provedl jsem nás městem. Chodili jsme celý den, byli jsme velmi unavení. Na vlastní náklady jsem je vzal na zmrzlinu a synovce jsem vzal na kolotoč. Moc jsme toho vidět nestihli, ale na procházky už bylo pozdě. Šli jsme na večeři. Najedli jsme se a chvíli jsme seděli a povídali si.
Bez rozmýšlení jsem navrhl, že bych si mohl zavolat taxi do hotelu. Nejdřív to moc nechápali, mysleli si, že si dělám legraci. Ale zopakoval jsem otázku. Nemuseli by přece chodit pěšky, ne? Vždyť jsme nebydleli v centru. Bratr se ptal na můj byt, ale žena mu vysvětlila, že jim nic neslíbili a že je obsazený. Začal mi vmetat do tváře urážky.
Jako bych měl svým příbuzným zajistit bydlení, a ne je nechat napospas osudu. Začal jsem nabízet různé možnosti: mohl bych si objednat hotel, ubytovnu, zeptat se známých na pronájem bytů. Ale oni samozřejmě všechno odmítali. Je jasné, že chtěli přijet do hlavního města zadarmo a bydlet na můj účet. Věřím, že si dokážu zařídit vlastní byt, na který jsem si sama vydělala. Nikomu nic nedlužím!
