V kraji se povídá, že ve vesnici Sosnivka žije jistá stará paní, která každého prokoukne a dává dobré rady. A taky si nebere peníze. Aby si vzala nějaký dárek, i ten nejmenší a nejlevnější, musíte ji o něj doslova prosit. Lidé se začali k babičce Anně hrnout pro radu a pomoc. Jednoho dne přišla za babičkou mladá žena.
“Babičko, kdy se budu vdávat?” zeptala se návštěvnice, která předtím babičce podrobně vyprávěla o celém svém životě. Žena nebyla tak upřímná ani ke své vlastní babičce, ale tady, aniž by to sama od sebe čekala, vyložila vše na pravou míru. “Už brzy, dítě, už brzy. Tvůj snoubenec chodí kolem.
Ale bojí se k vám přiblížit. Máš příliš vysoký nos. Buď přívětivější a on se ti bude brzy dvořit,” odpověděla babička. A skutečně, o měsíc později žena uvázala uzel. Lidé přicházeli a odcházeli za Hannou. Někteří odcházeli zamyšlení, zahloubaní do sebe. Jiní odcházeli z babiččina domu s radostným úsměvem a očima zářícíma štěstím.
Ale kdo byla babička Anna doopravdy? Čarodějnice? Čarodějnice? Kouzelnice? Ani první, ani druhé, ani třetí. Sedmdesátiletá Anna Petrovna chtěla jen žít na venkově. Chtěla si odpočinout od ruchu velkoměsta. Je vdova, její vnoučata jsou dospělá a nejmladší vnučka studuje. A babička chtěla mít klid. A tak si koupila dům na vesnici.
Pak jsem pomohl radou jednomu sousedovi, pak dalšímu, pak dalšímu – a zpráva se šířila po domech a vesnicích. Dostalo se to i do regionálního centra. Ale odkud se tedy vzaly její schopnosti? Anna Petrovna je bývalá profesionální, vysoce kvalifikovaná psycholožka. Navíc má životní zkušenosti. Nic neprodává, nedává žádné tinktury, nebere dary.
Umí klást otázky, pozorně naslouchá a dobře radí. Dělá to, co dělá celý život. A co je nejdůležitější, Anna Petrovna svým návštěvníkům vštěpuje (ne hypnózou, jen slovy), že musí věřit sami sobě a svým vlastním silám. Ne nadarmo se říká, že víra v úspěch je polovina úspěchu.
