Moje dcera Nadia chodila do čtvrté třídy. Byla zodpovědná a svědomitá žákyně. Její učitel ji neustále chválil a dával ji za příklad. Dobře se učí, má čas navštěvovat kroužky, pomáhá spolužákům s domácími úkoly a neustále se účastní školních soutěží a olympiád – je naší chloubou. Nebydlíme daleko od školy, 15 minut chůze, ale přesto jsme se báli, když přišla domů sama. Dcera často zůstávala dlouho v různých sekcích, takže se domů vracela pozdě.
Kdykoli to bylo možné, přišel za ní její manžel a ve většině případů šla Nadija s naší sousedkou Soňou. Studovaly v paralelních třídách. Vzpomínám si, že byl jasný, slunečný jarní den. Venku bylo tak krásně, že jsem chtěla trávit více času obdivováním přírody. Byla jsem na cestě z práce, když na mě zavolalo moje dítě:
“Mami, dnes je tak krásné počasí. Můžu jít se Soňou po škole do parku na procházku? Neviděla jsem důvod, proč dceru odmítat, zvlášť když by se jí hodil čerstvý vzduch. Na těchto hodinách vždycky sedí. Byl večer. Uvařila jsem večeři, manžel se vrátil z práce, ale Nadia stále chyběla. Začali jsme jí volat, ale marně: telefon byl vypnutý. Myslel jsem, že se stalo něco zlého. Manžel viděl, jak panikařím a dělám si starosti. Nejdřív mě uklidňoval, že si holky hrají a ztratily pojem o čase, a pak začal být sám nervózní.
Neměli jsme Sonino telefonní číslo, a tak jsme se rozhodli zajít k sousedům a zeptat se, jestli nevědí, kde jsou děti. Jaké bylo moje překvapení, když nám sama holčička otevřela dveře jejich domu. “Kde je Naďa?” zaútočila jsem okamžitě na dítě, ani jsem ji nepozdravila. “Vaše dcera nasedla do auta k nějakému cizímu strejdovi a odjela s ním neznámým směrem,” řekla naše malá sousedka. “Co se stalo?” Srdce mi na okamžik přestalo bít a duše se mi propadla do země. Muž pevně sevřel pěsti. Viděl jsem, jak mu na tváři hrají žíly.
Byli jsme velmi nervózní a nevěděli, kam dřív utéct. V hlavě se mi okamžitě objevily děsivé obrazy. Unesli mi snad dítě? Naše obavy na chvíli rozptýlil zvuk klaksonu auta. Někdo přijel k našemu domu a hlasitě zatroubil. Okamžitě jsme se tam rozběhli. Před domem stálo drahé auto. Okna byla zatemněná, takže nám chvíli trvalo, než jsme si uvědomili, kdo řídí. Ulevilo se nám, když ze zadních dveří vyskočilo naše dítě se zmrzlinou v ruce.
Ukázalo se, že můj bratr, který odjel za prací do zahraničí, se rozhodl nás překvapit a neříct nám, že se vrací domů. Když jel kolem parku, kde si holky hrály, poznal svou neteř a zavolal ji k sobě. Dívka naskočila do auta, aniž by to kamarádce řekla, a odjeli na zmrzlinu. Ten večer jsme se té historce dlouho smáli, ale dceři jsem řekl, aby to už nikdy nedělala. Konec dobrý, všechno dobré.
