Vika mě požádala, aby mohla zůstat se mnou. S manželem žijeme spolu a já jsem ji opravdu nechtěla nechat u sebe na “neurčito”, ale kamarádce se nedá říct ne.
Po několika týdnech jejího pobytu jsem si začala všímat, že manžel na všechno reaguje jaksi podrážděně, s ničím mi nespěchá, s ničím mi nepomáhá, všechno, o co ho požádám, se zdráhá udělat nebo mi navrhne, abych to udělala sama. Jednou večer jsem si šla lehnout, ale vstala jsem na toaletu a on byl poblíž kuchyně. Šla jsem a slyšela, jak si povídají.
Manželka zpívá svému muži: “Pochop, Slávku, že jsi pod její patou. Ona tě ovládá, jak chce, ona je šéfem ve vaší rodině, a ty to prostě ber, jak to je, a nikdy proti ní neřekneš ani slovo
. Když jsem se rozvedla s manželem, dělala jsem všechno sama, včetně chození do práce, péče o dítě a nákupů, ale jak jinak? Vždyť máte vlastní rodinu. A pak se mi rozklepaly ruce a nohy z toho, co jsem slyšel: “(už jsem stál na kraji tmavých dveří, ale oni byli tak zabraný jeden do druhého, že si toho nevšimli) a ukázala mu šíp někde vysoko nad kolenem.
A řekl jako muž s pistolí: “V čem je problém, Viko, já bych ti to řekl hned, přece tě nenecháme bez punčocháčů!” A hodil jí z kapsy na stůl pět set hřiven! Málem jsem vyskočila smíchy, ale ovládla jsem se, rychle vyběhla z chodby a usoudila, že můj muž ještě není “beznadějný”.
Ráno mě Vika požádala, abych se odstěhovala. A já o sobě slyšela tolik nových věcí: jaká jsem špatná a bezcenná kamarádka, že jsem jí dala kopačky a že mám bezdůvodné fobie. Odstěhovala jsem se. S manželem se všechno zlepšilo. Už neriskuji: přátelé jsou přátelé, ale nikdy je nezvu k sobě domů, ani na noc.
