Minulý měsíc mě ohromila zpráva, že můj syn Stasik má přítelkyni. A proč ji potřebuje? Dělám pro něj všechno: vařím, uklízím, peru, posílám ho do práce, brzy vstávám… Je to jen dítě! Stasikovo chování se náhle změnilo. Čas od času odcházel z domu, mizel na celé večery nebo se zamykal ve svém pokoji. Dělala jsem si starosti. Měl jsem podezření, že má potíže. Možná se dostal do špatné společnosti nebo se zapletl do konfliktu? Vždyť v dnešní době je na ulicích tolik zla… Ptala jsem se ho, ale on řekl: “Neboj se, mami. Není se čeho bát, všechno je jako obvykle.” – Synu, pochop, že když tvůj otec zemřel, měl jsem pro tebe jedinou naději. Také se cítím osamělý. Nemám s kým večer posedět. Poslední dobou se mi tak vzdaluješ…” Už jsem cítila, jak se mi oči plní slzami. “Já to nedokážu!” “Mami, hraju fotbal s kamarády.
Dobře, pokusím se tě neopouštět tak často,” řekl. Ne že bych byl proti fotbalu, ale měl jsem pocit, že přede mnou Stasik něco tají. “Nejspíš má přítelkyni. Vypadá dobře, není hloupý, už má vousy, vypadá vážně, takže se není čemu divit,” řekla Elena, naše sousedka, když jsem se jí svěřil se svými problémy. Zakroužila jsem si prstem na spánku. Stasik a holka? Ha, mám to! Proč ji potřebuje? Vždyť já vařím, uklízím a peru. Nakonec všechny tyto mužské a ženské záležitosti nejsou tak důležité. A už vůbec ne v jeho věku! Na to je ještě čas! Ale Lenka zasela semínko úzkosti…
Dokonce jsem začal litovat toho, co jsem jí řekl! Od té doby jsem Stasikovo chování sledoval ještě pozorněji. Někdy, pokud jsem se cítila dobře, jsem předstírala, že se procházím po městě, sedla si na lavičku poblíž dveří nebo obchodu a sledovala, kam a s kým můj syn chodí, dokud mi nezmizel z dohledu. Pak jsem se zvedla a šla dál. A opravdu! Něco bylo špatně! Začal se o sebe lépe starat. Chodil na tréninky. A pozdě! Trénovat od šesti do deseti večer? To byla dlouhá doba. A o víkendech se často vracel po půlnoci a vymlouval se, že se zdržel u kamaráda, na oslavě narozenin apod.
D. – Všemu rozumím, synu… ale třesu se strachy. Mohl jsi mě varovat!” vykřikl jsem. Viděl jsem, že se Stasik stydí. A to je dobře! Takhle se chovat k jeho nebohé matce… Od té doby jsem chytřejší. Jakmile odešel, zavolala jsem mu. Ne že bych se choval trochu jako blbec, ale tehdy jsem měl opravdu takové nervové bolesti… Hruď se mi trhala tak, že se bojím vzpomenout.
Nakonec mi jednoho dne Stasik řekl: “Mami, ty jsi vždycky v pohodě. Nehraj si na oběť! Jdi spát, brzy se vrátím. Je mi 22 let, jsem dospělá, můžu jít ven a trávit čas bez mámy! Ta slova mě ranila. Po tom telefonátu jsem s ním dva dny nemluvila. Nakonec, po téměř roce takového boje a lží, mi Stasik řekl pravdu. Myslel jsem si, že se mýlím. “Mami, chodím s holkou, jmenuje se Káťa. Už ti nechci lhát a hlásit se ti každou minutu. “Mami, musíš pochopit jednu věc,” řekl, “miluju tě, jsem ti za všechno vděčný a vždycky pro mě budeš ta nejdůležitější žena na světě. Ale potkal jsem Káťu a chci si s ní vybudovat vztah. Seznamovat se s ní, chodit ven, na večeře, nakonec s ní i bydlet…
– O čem to mluvíš?! Už jsem ho nemohl poslouchat. Proč s ní chceš žít? Nejsi s mámou šťastný?” zeptala jsem se a ronila slzy. “Mami, přestaň…” řekl. “Nemůžeš mě pořád držet na vodítku. Stal jsem se dospělým a mám právo na svůj vlastní život! Nechápal jsem, co se mu stalo. Co se to s těmi dětmi děje? Co jsem udělal špatně, že se ke mně takhle chovají? Pak jsem se pohádal se Stasikem. Odešel, ale večer se vrátil. Byl jsem si jistý, že se chce omluvit a říct, že Káťa je blázen. Ale mýlila jsem se. Sedl si vedle mě a nejdřív mi znovu řekl, jak moc mě miluje a potřebuje.
A pak zazpíval další písničku: “Vím, že ti moje starší sestra ublížila, ale tehdy měla pravdu. Snažíš se všechny ovládat, kladeš si vlastní podmínky, izoluješ nás od světa. Táta neměl žádné přátele, nikdy nevycházel z domu. Vlastně se s nikým z rodiny nestýkáme… Chtěl jsem ho přerušit, ale on pokračoval: “Už nejsem maminčin mazánek, který si musí po každém kýchnutí utírat sopel. Pracuju, je mi třiadvacet a už víc než rok chodím s krásnou holkou, která se ti předem nelíbí a které nedáš sebemenší šanci, i když jsi ji nikdy neviděl
. “Mami, nenuť mě vybírat si – ty nebo ona – protože to není normální!” “No, ty by sis ji nevybral!” vykřikla jsem, “tady nejde o to, koho bych si vybrala. Jde o to, že Káťa by mě před takovou volbu nikdy nepostavila. Je to nelidské, je to šílené, mami. Mám vás oba rád, i když každý po svém. Ať jsem šťastná! A dovolte si sdílet tuto radost se mnou. Mlčela jsem a po tváři mi tekly slzy. – …Ach, cítím se tak špatně. Otevři to okno, prosím! – Mami, nech toho!
Prosím tě! Proboha, jednou budeš opravdu potřebovat pomoc, a pak tomu nebudu věřit! Jakou pomoc? Chceš, abych předstíral? Cítím se opravdu špatně! Stasik mi řekl, ať si to promyslím, a řekl, že se vrátí druhý den ráno. Zítra ráno? Jde ven na celou noc? Já se z toho zblázním! A kdo mu bude dělat sendviče? Kdo ho bude jemně budit? Je to tahle… Káťa. Co mám dělat? Myslel to opravdu vážně? Nikdy jsem nechtěl nikoho izolovat. A ani mě nenapadlo zakládat vlastní kánony. Na co si stěžuje? Správně, ta holka mu vymyla mozek! Udělám správnou věc: pozvu ji na večeři. Uvidím ji osobně, promluvím si s ní od srdce a poznám ji zevnitř. Jiné východisko neexistuje. Nemohu si dovolit ztratit posledního blízkého člověka, který mi zůstal.
