Členové mé rodiny mě teď nepodporují, smějí se mi za zády a říkají, že jsem se úplně zbláznila. Ale jde o tohle. Každý si bere děti z dětského domova, ale já jsem se rozhodl vzít si cizí babičku z domova důchodců. Nikdo z mých přátel ani sousedů mé rozhodnutí neschvaloval.
Všichni jako jeden muž mi kroutili prsty u spánku a říkali: “Je těžká doba, život je dost těžký, a ty sis vzala do domu vyžírku! Ale jsem si jistá, že jsem udělala správnou věc. Je to můj život a já se musím rozhodnout sama za sebe. Ale je smutné, že se ke mně příbuzní začali chovat jinak, jako bych po nich chtěla peníze nebo pomoc.
Ale já si od nikoho nic neberu. Dříve jsme žili společně: já, mé dvě dcery a moje matka. Bohužel před osmi měsíci zemřela moje matka, kterou jsme všechny velmi milovaly, a zůstaly jsme jen my tři. Během těchto měsíců jsme si s dcerami uvědomily, že máme ještě spoustu energie a času a můžeme ho věnovat pomoci jinému člověku. Od střední školy jsem měl blízkého přítele, který si do svých třiceti let místo budování rodiny a kariéry jednoduše zničil život.
Nejsmutnější na tom je, že si žil, jak chtěl, z matčina důchodu. Když mu ho přestala dávat, prostě ji dal do domova důchodců, když se mu předtím nějak podařilo získat její byt, a peníze vyhodil. Několik let si žil pohodlně, nic si neodpíral, a pak peníze došly a on si na matku nevzpomněl, nezajímal se o ni, ani nevěděl, jestli ještě žije. Znal jsem tetu Rayu od dětství, stejně jako ona znala mě.
Jednou za měsíc jsme ji s dcerami navštěvovaly a nosily jí různé dobroty. Teta Raya byla šťastná jako malé dítě, že nás vidí, protože nikdo jiný ji nenavštěvoval. Dcery na můj nápad reagovaly velmi pozitivně a mladší Světlana, které je nyní pět let, radostí vykřikla: “Hurá, zase budeme mít babičku! Ale ani si nedovedete představit, jak na můj nápad reagovala teta Raya! Tak dlouho plakala radostí, až jsem ji musela uklidňovat. Teď už jsou to skoro dva měsíce, co žijeme s babičkou Rayou od srdce k srdci.
Všichni ji máme rádi a ona má ráda nás. Jen nedokážeme pochopit, jak je možné, že naše babička, které táhne na osmou dekádu, má tolik energie. Vždyť každý den vstává v šest hodin ráno a my se probouzíme s vůní čerstvě upečených palačinek nebo lívanců. Doma dělá všechnu práci, i když po ní nic nechci. Myje nádobí a vaří nám výborná jídla. Dává mi celý svůj důchod, abych si mohla koupit jídlo a zaplatit účty za služby, protože ona do obchodů nechodí, je to pro ni těžké. A příbuzní mě dokonce přestali navštěvovat. Zdá se, že se mě všichni zřekli, ale já jsem nikomu nic špatného neudělal.
