Na oslavě sedmdesátin mé tety Svitlany jsem pocítila jisté rozhořčení. Navzdory svému věku vždycky žila pro druhé a dávala na odiv všechnu svou dobrotu. Světlana, manželova teta, žila sama, bez manžela a dětí. Udržovala extravagantní vzhled: vytrhané “nitky z obočí” a složité účesy.
Často jsem si říkala, proč to má zapotřebí, zvlášť když v životě neměla žádného muže a neměla se pro koho oblékat. Zatímco teta žila pohodlně v třípokojovém bytě, my s manželem jsme se tísnili v pronajaté garsonce. Tchýniny narážky, aby se sestrou probraly podmínky bydlení, zůstaly nevyslyšeny a setkaly se jen s pochvalou údajné Svitlaniny nezávislosti.
Později jsme si s manželem vzali půjčku na koupi domu v domnění, že to zvládneme. Ale život nám připravil překvapení: dvě děti, ekonomické krize, rostoucí dluhy.
Svitlanin život zůstal beze změny, s její obvyklou výstředností. Když jsme se obrátili na její tchyni s návrhem, abychom se ke Svitlaně dočasně nastěhovali, řekla nám, že její sestra o této možnosti ani neuvažuje a že je to náš problém.
Ty těžké časy jsme přežili díky mým rodičům. Světlanina lhostejnost zanechala hořkou příchuť. Pomyšlení na účast na její opulentní narozeninové oslavě mi připadalo mdlé. Můj muž měl nejasnou naději, že teta přenechá byt našim dcerám, ale když jsem ji viděla na oslavě, zahalenou v luxusu, pochybovala jsem o její možné velkorysosti. Ten večer k nám přišla celá vyparáděná drahými šperky a v drahých šatech. Celý večer jsem si kladla jedinou otázku: Jak je možné, že se člověk tak hýčká a svým blízkým věnuje tak málo pozornosti?
