Než jsem se vdala, žila jsem vždycky na předměstí s rodiči. Ve velkém, prostorném domě se dvorem a zahradou, kde jsme měli veškeré potřebné potraviny z vlastní zahrady. A všechno ostatní jsme kupovali ve městě. A právě na jednom z těchto výletů jsem potkala svého budoucího manžela. Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu žít ve městě, ale láska všechno změní.
Brzy jsme se vzali a já se s manželem přestěhovala do bytu ve městě. Zpočátku bylo těžké žít ve všem tom hluku, shonu a provozu, ale časem si člověk na všechno zvykne. Často jsem jezdil k rodičům a užíval si přírody a čistého vzduchu. Po třech letech manželství se nám narodil syn. Když dítěti byly tři roky, bylo snazší s ním někam jít. A tak jsme šli všichni tři k mým rodičům.
Protože jsme neměli auto, jezdili jsme hromadnou dopravou. Reklama Většina výletů se konala v sobotu odpoledne. A všiml jsem si, že většinou cestovali stejní cestující. Někdo z trhu, někdo na své venkovské sídlo. Tváře jsou vždy téměř stejné. A nejspíš si nás všimli i víckrát.
A jednoho krásného dne jsem netušila, že náš výlet se synem bude horký. Horký ne ve smyslu počasí, ale že nám ho udělají babičky. Ten den jsme jako obvykle jeli k mým rodičům. Brzy ráno byl můj manžel odvolán z práce, protože byl nemocný. Rozhodli jsme se ale, že výlet nezrušíme, protože prarodiče se na svého vnuka vždycky těší. Nastoupili jsme tedy do autobusu a dítě si sedlo vedle mě.
Neujeli jsme ani sto metrů, když mi jedna stará paní rozhořčeně a hlasitě řekla: -“Občane, dejte si to dítě na klín.
Toto je veřejná doprava, ne taxi. Na to jsem odpověděl, že je to pro dítě na mém klíně nepohodlné a že by mohlo při prudkém brzdění narazit zuby do předního sedadla. A všichni se začali rozhořčovat: “Takže musíte platit!”
Ale mému synovi jsou ještě tři roky a nemá cestovní kartu. Ale bylo jich hodně a já byl v menšině. Abych byl upřímný, měl jsem dokonce strach, a tak jsem jízdné odevzdal. Řidič se mě ani nezastal, řekla jsem mu, že můj manžel tam není. Stalo se vám to někdy?
