Mé dětství bylo záviděno. Byl jsem jediným synem milujících rodičů, kteří ve mně „neslyšeli duši“. A navíc to byli velmi bohatí lidé, takže jsem nikdy nic nepotřeboval, jako jejich příbuzní, kteří rádi žádali o peníze, a rodiče by nikdy nemysleli, že to odmítnou. Samozřejmě, že jim nepomohli s malými částkami, takže to často zasáhlo naši finanční situaci. Bylo mi 14 let, když jsem se dostal do sirotčince a zůstal jsem sám se všemi problémy. Moji rodiče havarovali při autonehodě a okamžitě všichni naši příbuzní prostě zmizeli. Myslel jsem, že se o mě postarají, ale to se nestalo. Zpočátku jsem měl stále vřelou naději a sám jsem zavolal příbuzným z sirotčince, ale jen oni slyšeli, kdo to je, okamžitě měli nějaký naléhavý obchod. Abych byl upřímný, čas v sirotčinci byl pro mě skutečným peklem.
Nemohla jsem si zvyknout na to, že moji rodiče už nejsou, ale také úplně nová situace a úplná samota. Ale naštěstí jsem tam musel být na krátkou dobu, protože můj soused, přítel mé matky, mě od něj vzal. Oni sami měli desetiletou dceru a dokumenty dělali poměrně dlouho, protože ve skutečnosti pro mě nejsou nikdo, s příbuznými by bylo rychlejší. Moje matka jim kdysi pomohla a teď se rozhodli, že jí chtějí poděkovat. Rychle se spřátelili se svým sousedem, takže když moje dobrá matka zjistila, že mají problémy s penězi, našla vysoce placenou práci s dobrými podmínkami pro svého manžela.
Když jsem se vrátil téměř domů, cítil jsem se lépe, ale pochopil jsem, že to nebude stejné, protože moje nová rodina je chudší a nebudou moci zaplatit mé soukromé drahé lyceum. Ale oni řekli, že jsem se ani neodvážil o tom přemýšlet, dokončím tuto školu. Byl jsem velmi nepohodlný, protože jsem viděl, jak moc pracovali a snažili se mě studovat a dát mi to nejlepší jako jejich dcery. Dlouho jsem se je snažil přesvědčit, že můžu studovat v běžné škole, ale oni to ani nechtěli slyšet. Řekli, že vědí lépe, co potřebuji, nikdy jsem jim nenaznačil, že potřebuji něco nového, ale všechno koupili jako rodné dítě.
Abych jim to vrátil, pomáhal jsem jejich dceři s jejími studiemi, vyvedl ji ze školy, také často uklízel domy, umýval nádobí a dělal vše, co mě žádali. Díky pěstounským rodičům ve věku 23 let mám svůj vlastní prestižní podnik, díky kterému mám značný zisk. Koupil jsem jim nové auto a letní chatu jako dárek, ale to není vše; stále jim pomáhám, protože chápu, že na mě utráceli mnohem víc, ne jen peníze. Moje mladší sestra absolvovala stejnou soukromou školu jako já a bydlím v bytě svých rodičů vedle mých pěstounských rodičů.
Tak se mi cizí lidé stali nejbližšími lidmi a příbuzní mě nezmínili až do chvíle, kdy jsem začal vydělávat peníze. Volali a požádali o pomoc nebo přímo požádali o pomoc. Ale nechci s nimi mít nic společného: Opustili mě a nezmínili, kdy jsem takovou podporu potřeboval, a teď se pro mě stali zbytečnými. Jsem rád, že se stali mými novými rodiči, protože mi pomohli stát se lepšími a já jim dlužím ne méně než mým příbuzným za to, čím jsem se stal. Miluji je a chci, aby našli nové a nové důvody, které by na mě byly hrdé, a udělám pro to všechno!
